Tanec s pánem pekla

KAPITOLA 18

Azazel stál za těmi dveřmi a stále poslouchal její příběh. Nečekal, že její život bude tak osamocený. Začínal si dávat jedna a jedna dohromady.
„Takže se nejvíce bojíš samoty. Pomalu takřka celý život si byla sama," podíval se do stropu chodby a zády se opřel o chladnou stěnu. Znovu zpozorněl při další Balmonové otázce.
„Noro?"
„Hm?" otočila se na něj.
„Kolik že ti to je vlastně let?"
„Dvacet jedna," zasmála se. Teď se cítila celkem i uvolněně. To je poprvé, co všichni slyšeli její smích.
„Cože?" zarazil se Balmon. „Řekl bych ti méně," poškrábal se na hlavě. Delia jen na něj hodila vražedný pohled a vrazila mu malý pohlavek. Balmon neudržel rovnováhu na kraji postele a následně se žuchnutím se svalil na podlahu.
„Delio?" zalapala po dechu Nora. Delia začala něco rychle gestikulovat na Balmona. Balmon se jen choulil na zemi a držel se za hlavu.
„Delio, musel jsem se zeptat," zabručel uraženě. Delia znovu něco gestikulovala rukama.
„O co se jedná?" byla stále zmatená Nora.
„Delia se mi snaží naznačit, že se ženy nikdy na věk neptá," třel si bolavé místo. Delia si mezitím zkřížila ruce na prsou a mračila se na něj.
„Hahaha," začala se nahlas smát Nora. Balmon a Delia na ní zaměřili veškerou pozornost. Nora se smála až jí začaly téct slzy po tvářích.

Azazel poslouchal jejich najednou uvolněný rozhovor. Když uslyšel Nořin smích, bodlo ho u srdce. Chytil se za hrudník. „Co to?" nechápal, co se to s ním děje. Něco uvnitř něj mu říkalo, že mu vadí, že se Nora nesměje s ními. Chtěl vidět její úsměv. Jenže teď jen tady poslouchá cizí rozhovor. „Nemůžu to dál už poslouchat," pomyslel si a dal se na cestu do svého pokoje.

„Nevím co je tu tak k smíchu," znovu zamručel Balmon na podlaze.
„Omlouváme se," vzlykala mezi smíchem Nora: „ale tohle bylo celkem dost komické" utírala si slzy z očí.
„Tak komické říkáš?" podíval se na ní Balmon a Delia se jen přidala. Oba dva si jen vyměnili spiklenecké pohledy a kývli na sebe. Poté se jejich pohledy vrátily na Noru.
„Uh?" zarazila se a přestala se smát. Jen vykulila oči. Nevěděla, co má od nich čekat. Co měli znamenat ty jejich pohledy. Z ničeho nic se po ní oba dva vrhli a začali jí lechtat. Nora prvně propadla panice, ale pak se začala smát a tentokrát ještě hlasitěji. Pomalu křičela a smála se.
„Ne, prosím! Dost!" popadala dech mezi smíchem a vzlyky.
„Tak tohle je teď komické, Noro," zubil se Balmon a smál se nahlas taky.
„No tak, už dost, prosím," žadonila. Už se nemohla ani smát, jak byla vyčerpaná.
„Jen pod jednou podmínkou," zastavil se a to stejné udělala Delia. Věděla, o co Balmonovi jde.
„Jakou?" hodila na ně zvědavý pohled.
„Od teď jsme přátelé," natáhl k ní malíček a to stejné udělala Delia. Nora jen na ně vykulila oči. Najednou se jí znovu objevily v očích slzy. „Noro?" zeptal se jí zvědavě.
„Omlouvám se," začala popotahovat. „Tohle neznám. Sice vím, co je definice přátelství a co od něj očekávat, ale nikdy jsem to ještě nezažila. Tohle je poprvé," utřela si slzy.
„Tak to teď poznáš," pousmál se. „Malíček na to?" zamával s malíčkem před jejím obličejem. Delia se jen také na ní usmála. Nora zvedla obě své ruce a natáhla své malíčky k jejich rukám. Spojili je dohromady a potřásli si rukama. „Od teď, jsme přátelé," zopakoval Balmon.

Azazel ležel na posteli ve svém pokoji. Poslouchal jejich smích. Nemohl tomu uvěřit. Něco uvnitř něho chtělo, aby tam mohl být s nimi. Smát se s nimi. Jenže co by s nimi řešil? Neví jaké to je mít přátelé. Co obvykle řeší přátelé? „Tak tohle bude moje první lekce. Přátelství," podíval se do stropu místnosti jeho pokoje. Z ničeho nic se mu před obličejem objevila tvář Nory, jak se na něj smutně dívá. „Hmm?" posadil se na posteli. „Co to se mnou udělala?" podíval se na své ruce. „Proč na ní myslím?" zarazil se. „Proč chci vidět její úsměv a chci o ní vědět ví?"
  Něco mu pak problesklo hlavou. „Musím zjistit, kdo je její otec," vstal z postele.

Nora odcházela z Balmonova pokoje do své ložnice. Měla stále úsměv na tváři. Azazel šel naproti ní. Mohl si všimnout jejího úsměvu. Zarazil se nad tou podívanou. Zastavil se uprostřed chodby. Nora si ho nevšímala. Dívala se na koberec na podlaze a přehrávala si, co se před chvíli stalo v Balmonově pokoji s Delii. Při chůzi narazila do Azazela. Leknutím se zarazila. Zvedala svůj pohled od chodidel, přes jeho hruď k jeho obličeji. „Azazeli?" ustoupila o krok dozadu. „Omlouvám se," udělala krok do strany a chtěla ho obejít. Přitom jí zmizel úsměv z tváře a vyměnil se za vyděšení. Azazel jí jen chytil za její zdravou ruku.
„Noro," vyslovil její jméno jemně.
„Ano?" otočila se zvědavě, ale zároveň i váhavě a v rozpacích.
„Řekneš mi, co je to přátelství?"