Tanec s pánem pekla

KAPITOLA 44

Lucifer procházel chodbou k pokoji, kde ležela Nora. Zastavil se u nich a zaposlouchal se, co se děje na druhé straně. Bylo slyšet tiché mumlání, ale nerozuměl tomu. Lehce proto dveře pootevřel dveře a nahlédl dovnitř. „Noro?" vstoupil do pokoje.
„Azazeli, ne. Lucifere, prosím," prudce sebou škubala na posteli. Něco se jí zdálo.
„Noro," zopakoval její jméno šeptem. Přistoupil k posteli, sedl si na její okraj a zlehka chytil Noru za ruku. „Všechno bude v pořádku. Všechno už bude v pořádku. O to se postarám," chytil její ruku pevněji.
„Lucifere?" otevřela oči a podívala se na něj. „Co tady děláš?"
„Přišel jsem se na tebe podívat. Slyšel jsem nějaké zvuky z tvého pokoje," vymyslel si menší lež, ale na neštěstí si toho Nora všimla. „Něco se ti zdálo."
„Lucifere, nemusíš mi lhát," posadila se na posteli. „Vím, že jsi za mnou chtěl jít. Kvůli tomu mi nemusíš lhát," oplatila mu stisk ruky a položila na jejich ruce u svoji druhou ruku. Podívala se na ně. Lucifer byl dost v rozpacích. Jediné k čemu se teď odhodlal bylo to, že položil své čelo na to její. Nora znovu pozvedla svůj zrak k jeho očím. Dostala z jeho sevření její ruce a zvedla je k jeho hlavě. Prsty mu propletla vlasy a nahmatala v jeho vlasech ještě zbytky po jeho ulomených rozích „Proč jsi to udělal?"
„Já," zarazil se. Lehce se odtáhl od jejího čela a jeho jedna ruka spočinula na její bradě. „Byl jsem vzteky bez sebe, když jsem zjistil, co se ti stane. Nechtěl jsem to. Chtěl jsem, aby si to pořád byla ty. Ta sladká nevinná Nora, kterou jsem zachránil před démonem," promnul mezi svými prsty špičku její brady. „Ale možná je to teď lepší. Můžeme být spolu už věčně," jeho ruce si to namířily k jejím tvářím. Přibližoval se zpátky k ní. Nora sklopila svůj zrak k zemi.
„Věčnost," zopakovala si to slovo pro sebe. Čekala, co se bude dít. Lucifer už byl malý kousek od jejich rtů. Během pár vteřin se jejich rty spojili. Poprvé to byl jen jemný polibek, kdy Lucifer znovu zkoušel, jak bude reagovat. Nora se nechala políbit. Bylo to pro ní jako zakázané ovoce. Její ústa znovu zaplavila chuť pomerančů. „Proč je láska tak složitá?" vydrala se jí na povrch tato myšlenka. Něco v ní ji říkalo, že je tohle dobré, ale na druhé straně tu bylo něco vzadu v její hlavě, co na ní křičelo, že tohle není správné. Přesto mu polibek oplácela. Po chvíli se od ní odtrhl.
„Říkal jsem si lesní ovoce, ale teď přesně vím, jaké," opřel svoje čelo o její a stále ji držel za krkem.
„Cože?" nechápala.
„Co cítíš z mého polibku?"
„Sladký pomeranč," lehce se začervenala.
„Tak já teď už vím přesně, který druh z lesního ovoce jsi ty. Malina," zadíval se do jejích šedých očí.
„Proč tohle cítíme?"
„Jsme nadpozemské bytosti, Noro. To proto."
„To ale nic nevysvětluje."
„Vysvětluje to víc, než dost," znovu se jí chystal políbit, ale Nora lehce zatlačila na jeho hruď a odtlačila ho od sebe.
„Nevysvětluje to nic."
„Ale ano, co jsi cítila, když jsi políbila obyčejného člověka?"
„Nic," poznamenala.
„Vidíš to. A kdybys byla obyčejný člověk, my bychom také nic necítili. Tedy cítili, ale je to dost zvláštní na popsaní," vysvětloval.
„Ale proč?"
„V tomhle se odlišujeme a poznáváme se navzájem."
„Prosím?" zarazila se a odtáhla se od něj ještě dál.
„Asi jsem to špatně vysvětlil," povzdech si. „Poznáváme se podle pachu. Ne polibkem," pousmál se. „Už od začátku jsem si říkal, že nebudeš jen tak obyčejný člověk. Už od prvního dne, co jsem ucítil tvoji vůni," zavzpomínal. „Jen tak mimochodem. Polibek je mnohem intenzivnější než vůně. Nemyslíš?"
„Hmm," naklonila se k němu a přičichla k jeho vlasům. „Pravda, polibek je mnohem intenzivnější a cítila jsem, jako bych je právě jedla," přiložila své prsty ke rtům.
„Chceš to pocítit znovu?" přiklonil se k ní zpátky.
„Luci-," nestihla doříct jeho jméno, protože spojil jejich rty. Tentokrát Jejich polibek mnohem víc prohloubil. Jeho jazyk se začal dobývat do jejích úst. Chtěl tu její chuť malin mít i na jazyku. Nora nezůstávala pozadu. Otevřela mu svá ústa a nechala ho, aby k ní vklouzl. Začala bitva. Jejich rty se o sebe otíraly a jazyky společně tancovaly ve stejném rytmu. Nora už nemohla popadnout dech. Odtáhla se od něj. Dýchala zrychleně a to stejné i on. Znovu se zhluboka nadechoval a chtěl v tom pokračovat, jenže Nora ho zastavila.
„Dost," položila tentokrát prsty na jeho rty. Vyhrávala teď v její hlavě ta druhá stránka, která byla na nějakou chvíli potlačena do pozadí. „Tohle nejde. Všechno se tady odehrálo tak rychle. Opravdu potřebuji prostor. Je tohle to, co opravdu chci a cítím?" dívala se na svá kolena na posteli. „Tolik slz jsem tady proronila, jako nikdy před tím tam nahoře. Proč já?" nechala sklouznout svoje prsty po jeho rtech dolů.
„Noro?" chytil jí za ruku. Z její strany se nedostala žádná odezva. „Chápu," povzdech si. Vstal z její postele a ještě než odešel si jí dovolil darovat letmí polibek na čelo. Znovu zůstala v pokoji sama.
„Co jsem to udělala? Tohle je moje chyba, že jsem zamotala dvěma vládců pekel hlavu. Ale jak se mi to povedlo? Co jsem? Jsem tohle vůbec já?"měla na sebe nespočet otázek a sebe obvinění. Znovu si položila hlavu na polštář. Její dlouhé vlasy zakryly její ústa. Natočila se na pravou stranu a dívala se na zavřené dveře od pokoje. Zavřela oči. „Balmone, Delio. Kéž byste tu mohli být se mnou. Teď bych vás tu potřebovala ze všeho nejvíc. Omlouvám se vám, že jsem tak utekla bez jediného slova," otočila se na druhý bok od dveří. „Proč Azazeli? Proč Lucifere?" byla její poslední myšlenka, než zase usnula.

Lucifer stál chvíli za dveřmi a přemýšlel: „Nebylo to moc rychlé? Myslím, že musím zpomalit. Bylo toho teď na ní v krátké době moc. Proměna, pocity."