Tanec s pánem pekla

KAPITOLA 12

Lucifer si to mířil přímo do Azazelova pokoje. Neklepal, rovnou zprudka otevřel dveře.
„Co se stalo Noře v minulosti?" mluvil k němu zpříma a rozhořčeně.
„Nevím," odpověděl mu nezaujatě Azazel, ležící v posteli, líně položenýma rukama za hlavou. „Nikdo tě nenaučil klepat?"
„Azazeli, je mi jasné, že mi lžeš. Vím, že si neodolal a podíval si se do její mysli. Znám tě," oponoval mu. Původní otázku dělal, že přeslech.
„Proč tě to tak zajímá? Hm?" posadil se na posteli, při tom na něho hodil zvědavý pohled.
„Vadí ti, že se o ní zajímám?" odpověděl mu stejně arogantním tónem, jako on mluvil k němu.
„Nemělo by ti to být jedno, když se o ní nezajímáš?" začal si ho dobírat. Azazel se při jeho slovech zarazil.
„Má pravdu," povzdech si pro sebe. „Proč mě to vlastně štve?" Zvedl se z postele a pohlédl Luciferovi do očí. „Máš pravdu," odmlčel se na chvíli a vzpomněl si na to, co zahlédl v její mysli „Moc jsem toho nespatřil. Nevím jak se jí to povedlo, ale hned se jí podařilo mě přimět, opustit její mysli," podíval se kamsi za Lucifera do stěny.
„To bude možná tím, že asi nebude jen tak obyčejný člověk." poznamenal ve zkratce. „Co jsi tedy viděl?" založil si ruce na prsou.
„Nebude obyčejný člověk? Cože?" zamračil se. „Jinak toho moc nebylo," znovu se na chvíli odmlčel. „Viděl jsem její matku, jak skáče z mostu. Viděl jsem ji, jak byla malá a byla v domě svého strýce úplně sama. Poté jsem viděl její krátkou vzpomínku na školu, kde byla zmlácená na zemi," znovu ty obrazy měl před očima.
„Ta dívka," odmlčel se tentokrát Lucifer. „Ta dívka si doslova prošla peklem na zemi. Proto se nás nebojí," zvedl svoji pravou ruku ke rtům a zakousl se do polštářku palce. „A ano, nebude jen tak obyčejný člověk, prohlídni si ji pořádně zblízka," nenápadně navedl Azazela.
V Azazelovi náhle hrklo. Vzpomněl si na její slova prvního dne, kdy s ním mluvila.
„Ne, tohle je jen slabý odvar toho, čeho se skutečně bojím," zopakoval si její slova ve své mysli. „Tak čeho se nejvíc bojíš? A co jsi vlastně zač, že si tě otec vybral?" ptal se jí v myšlenkách. Ani jeden nepromluvil. Hleděli jeden na druhého. Azazel vstal z postele. Zastavil se u dveří od jeho pokoje. „Tak proto si otec vybral nejspíš jí," pošeptal do ticha směrem k Luciferovi.
„Možná. Nikdy jsem jeho záměry a ani úmysly nepochopil a neznal. Je vždy pro nás velkou záhadou," otočil se k němu. Azazel se jen pro sebe zamračil.
„Ano, náš otec je jedna velká záhada. Nikdy jsme ho ani jeden nespatřil, jen nen naše matky a ty ho nikdy nedokázaly popsat," jeho úšklebek se ještě prohloubil. „Měl bys už jít," otevřel mu dveře od jeho pokoje a naznačil gesto k odchodu.
„Tsk. Jak milé," uchecht se Lucifer a odešel. Azazel za ním zavřel s prásknutím dveře. Lucifer zůstal chvíli stát na chodbě. „Tohle bude ještě zajímavé," pronesl si sám šeptem pro sebe a usmál se. „Azazeli, víš vůbec, co chceš? Jsi zmatený," pomyslel si a odcházel z Azazelova sídla.

Balmon otevřel dveře, které vedly do zimní zahrady. Procházel se dlážděnou cestou mezi keři a květinami. Před jeho očima byla Nora, jak si drží ruce nad hlavou a brání se. Viděl před sebou její vystrašenou tvář. „Noro, co se ti stalo tak strašného?" mluvil k tichu zimní zahrady. „Odpustíš mi to? Nechtěl jsem na tebe křičet. Bál jsem se o tebe," přemýšlel si sám pro sebe. Zvedl hlavu a podíval se na vytvořené nebe Azazelem, které bylo vidět skrze skla zahrady. Začínalo zrovna svítat. Obloha byla jasně rudá „Chci, abys ke mně získala důvěru." díval se na vycházející slunce. „Řeknu ti to. Řeknu ti svůj příběh."

Azazel byl zase sám ve svém pokoji. Seděl na okně a sledoval zimní zahradu. Koutkem oka zahlédl Balmona, jak se prochází zimní zahradou. Nevěnoval mu velkou pozornost. Jeho mysl zase směřovala k obrazům toho, co viděl v Nořiné minulosti. Něco ho táhlo k tomu vědět víc. Toužil po tom. Chtěl z nějakého důvodu vysvětlení, proč to všechno. Jedna otázka se mu prodrala na povrch.
„Kde byl její otec, když její matka zemřela?"
Nikde ho v jejích vzpomínkách neviděl. Znovu se zahleděl do zimní zahrady. Jeho oči opět zůstaly stát na Balmonovi, který se díval na východ slunce. Viděl jak něco mluví. Nechtěl mu odezírat ze rtů, ale jeho zvědavost byla silnější. Jeho tlamička se pohybovala, když byl v podobě kocoura. Mohl z nich jen vyčíst jeho poslední větu. „Řeknu ti svůj příběh."
Azazel se jen zamračil. Vstal od okna. Vyšel ven z jeho pokoje. Nechal jeho nohy, aby ho nesly, kam uznají za vhodné. Zastavil se přesně před dveřmi jejího pokoje. „Proč sem?" ptal se sám sebe. Tělo bylo rychlejší než jeho mysl. Zvedl ruku a uchopil kliku. Potichu za ní zatáhl a pootevřel dveře. Nahlédl dovnitř. Spatřil ji. Byla otočená zády ke dveřím. Potichu vstoupil. Jeho mysl byla prázdná a zatemněna. Přistoupil k posteli. Prohlédl si dění v ní. Spatřil Noru a Delii, jak spí jedna v druhé v náručí. Chvíli se na ně díval. Delia se však náhle na posteli pohnula a otevřela oči. Vyděsila se. Opatrně se vymanila z Nořiného sevření, aby jí nevzbudila. Zlehka položila Nořiny ruce pod deku a přikryla ji. Omluvně se Azazelovi uklonila a stále s vyděšeným výrazem utíkala pryč. Azazel tam zůstal jen zmateně stát. Poté však jen zatřepal hlavou a znovu jeho pozornost nasměroval k Noře. Přistoupil ještě blíž k její posteli. Nadzvedl opatrně onu deku, kterou jí přikryla Delia. Jemně vzal do ruky její obvázanou ruku a prohlédl si ji. Pak jeho zrak přistál na její tváři. Oči měla opuchlé od pláče.
„Proč já?" promluvila ze spaní a vzlykla. Azazel sebou trhl leknutím. „Prosím, mami. Neopouštěj mě," Azazel to už nevydržel a musel znovu odejít z jejího pokoje pryč. Přikryl její ruku zpět pod deku. Něco uvnitř něho jí nechtělo takhle vidět.