Tanec s pánem pekla

KAPITOLA 24

Astaroth přivedla Noru do podobné zimní zahrady jako má Azazel. Sedly si společně do podobného altánku. Nora musela uznat, že mají podobný vkus. Jen v něm nebyla ona květina, kterou viděla u Azazela. Astaroth pokynula Noře, aby si sedla vedle ní na lavičku. Počkala až se usadí. Poté se k ni otočila čelem. ,,Noro," vzala její ruce do svých, aby upoutala její pozornost a podívala se ji do očí: ,,co jsi zač? Jak se ti podařilo změnit mého bratra?" dívala se stále do jejích šedých oči. Byla jejím očima fascinována. Připomínala jí někoho, koho zná.
,,Změnit?" otřásl se jí hlas v rozpacích.
,,Jak bych ti to jen vysvětlila," zavřela na chvíli svoje oči a zkoušela najít ta správná slova.
,,Astaroth, nezdá se mi, že by se změnil. Chová se stále stejně, od kdy ho znám. Jeho výkyvy nálad jsou nevyzpytatelné a to ho znám jen chvíli."
,,Nikdy tak velké výkyvy neměl," přerušila její tok myšlenek. ,,Vždy byl spíše chladný a bez emocí, ani se mnou moc nemluvil," zadíval se ji znovu do jejích šedých očí. ,,Jsi zvláštní. Necítím z tebe, že by jsi byla jen obyčejný člověk. Lucifer měl nejspíš pravdu, podle slov Azazela. Nemáš pach normálního člověka. Voníš jinak, " naklonila k ní víc svoji hlavu a přičichla k jejím vlasům. ,,Hmmm. Lesní ovoce. Zajimavé," zašeptala spíše pro sebe, ale Nora její slova slyšela zřetelně. Chtěla se od ní odtáhnout, ale Astaroth její stisk rukou zesílila, aby nemohla utéct a uklidnila ji. ,,Neboj se. Není to nic špatného. Většina lidí takhle nevoní."
,,Jak to myslíš?" zněla nervózně.
,,Normální lidi pro nás mají zvláštní pach, který sami nedokážeme popsat," začala s krátkým vysvětlením. Noře tohle stačilo. Chápala, co tím chtěla říct. ,,Noro, můžu tě o něco požádat?"
Nora jen kývla na souhlas. ,,Řekni mi prosím svůj příběh."
Nora si jen povzdechla. Moc se jí do toho nechtělo, ale něco v ní ji utvrzovalo v tom, že jí může důvěřovat. Začala tedy od samého začátku. Převyprávěla jí vše, do posledního detailu i to, co se stalo za celou dobu tady. Jak si Balmon a Delia získali její důvěru a stali se přáteli. Jak se poznala s Luciferem, který jí zachránil před démonem. Jak jí starostlivě nesl zpátky. Při téhle vzpomínce se lehce začervenala. Jak vysvětlovala Azazelovi, co je to přátelství. A tímhle končilo její vyprávění. Astaroth při její zmínce o Luciferovi a její reakce na tuto vzpomínku, se jen zkřivil obličej do nespokojeného úšklebku. Tahle část se jí zrovna moc nelíbila kvůli Azazelovi. Nechtěla nic však říkat.
,,Osud je nejspíš stejně spojí dohromady. Nechám je v tom vymáchat. I když mám jisté pochybnosti kvůli Luciferovi. Takřka si Noru jen jedním střetnutím omotal kolem prstu," pomyslela si. ,,Takže otce si nepoznala."
Nora si jen povzdechla. „Můžu ti pomoci ho najít," nabídla se jí.
„Proč by jsi to dělala?" podívala se teď na ní zvědavě.
„Protože pomáháš mému bratrovi," usmála se na ní, když uviděla zájem v jejích očích. „Chci se ti za to nějak odvděčit."
„Tohle ale přece není žádný důvod. Tohle je jen maličkost. Azazel už mi to splácí tím, že mi dal nový domov a nové přátelé," zatřepala hlavou na nesouhlas.
„Noro, dovol mi ti říct náš krátký příběh," povzdechla si tentokrát Astaroth. „Všechno to začalo dnem, kdy naše matka odešla na druhý břeh," na chvíli se odmlčela. „Já a Azazel jsme se jako malý dostali z lidského světa do nebe za naším otcem. Bylo nám sotva deset let. Azazel už tam byl zamlklý a sotva prohodil s někým pár slov. Ani se mnou se moc nebavil. Vše se to jen zhoršilo, když nás náš otec poslal sem. Lidský svět se začal rozpadat. Všude kolem byly války a katastrofy, které zavinili lidé. Tohle plnilo Azazelovo srdce kapkou po kapce nenávistí k lidem," podívala se jí zpříma do očí. „Pochop, že on lidský svět miloval díky naší matce. Ukázala nám krásy toho světa. Milovala květiny a vždy nám ukazovala ty nejkrásnější z nich, které měla ráda. Oblíbili jsme si je s Azazelem oba dva. Každá květina a rostlina je pro nás vzácnost, protože nám připomíná naši matku. Proto, jak se děly tyto katastrofy a Azazel viděl, jak se pustoší krajina, začal čím dál tím víc nenávidět. Kdykoliv se k němu do jeho rukou dostal člověk, nedopadl nejlíp," zarazila se s vyprávěním a čekala, až Nora vstřebá vše, co jí řekla.
„Jak to myslíš?" nezněla vyděšeně. Spíše zvědavě
„Víš kdo se dostává pod jeho ruce, že?"
„Lakomství," kývla na souhlas.
„Takže asi víš kdo se tam dostal, že?"
„Tuším. Osobností je hodně," poznamenala.
„Jak chytré děvče," pousmála se pro sebe Astaroth. „Máš pravdu, je jich nespočet," usmála se na ní. „Neměla bych ti říkat, jak je trestal, to ti musí on říct sám."
„Nejsem si jistá, jestli to chci vědět. Ale pokud tam je, ten kdo si myslím, tak si to určitě zasloužil," snažila se jí uklidnit. Viděla na Astaroth, že jí tohle trápí.
„Znovu máš pravdu. Můžu mít ještě jednu osobní otázku?"
Nora jen kývla. „Jak tvůj otec odešel? Neříkala ti to někdy tvoje matka?"
„V den, kdy jsem se narodila. Našla jen omluvný vzkaz na stole," zavřela oči a podívala se do stropu zimní zahrady. Byl stále den. Pořád se držely za ruce. Astaroth si jí jen zvědavě prohlížela.  Vzpomněla si zase na obraz své matky, jak sedí u stolu v kuchyni a pláče nad vzkazem.
„Najdeme tvého otce. Společně," stiskla její ruce. Nora jen na ní znovu obrátila svůj pohled plný zaskočení.