Poznám svého syna (HP + POBERTOVÉ - Fanfikce)

Kapitola 21.

„Páni, sice jsem poznal, že jste dobří, ale nikdy by mě nenapadlo, že až tak, aby se vám to podařilo hned na první pokus, protože je to opravdu náročné kouzlo," otočil se k Harrymu. „Zkusíš to teď ty, Harry?"

Harry přikývl.

„Fajn, ale nesmíš být nervózní, ano? Mysli na něco pěkného."

Harry opět přikývl. Následně zaujal stejný postoj jako Lily a James předtím. Remus otevřel krabici a bubák, proměněný v mozkomora, z ní znovu vylezl. Místnost zchladla.

„Expecto patronum!" Nic se nestalo. „Expecto patronum!" Patron se ani tentokrát neobjevil. Lily sledovala, jak se bubák přibližuje.

Harry už znovu zaklínadlo nevyslovil. Než kdokoli v místnosti stihl zareagovat, Harry ztratil vědomí. Profesor zahnal bubáka zpět do krabice, a Lily s Jamesem se vrhli k Harrymu.

„Harry!" Chvilku jim trvalo, než se jim podařilo ho vzkřísit.

„Promiňte." Posadil se.

„Neomlouvej se, Harry. Je ti dobře?" zeptal se ustaraně Remus.

„Ano, myslím, že ano..."

„Udělá ti líp," podal mu čokoládu.

„Je to horší a horší," zašeptal Harry. „Ty hlasy, co vždy slyším, když se ke mně mozkomoři přiblíží."

„Harry, tohle kouzlo... Není to nic jednoduchého, není zaručené, že ho zvládneš. Nechci tě tím vším, co slyšíš, mučit, když není zaručený výsledek, který si představuješ."

„Ne, já to zvládnu," stál si tvrdohlavě za svým.

„Dobře..."

Zkusili to ještě dvakrát, vždy se stejným výsledkem.

„Harry, vážně si nechceš odpočinout?"

„Ne, nechci." Harry se připravoval na další pokus.

„Zkus myslet na něco jiného, něco silnějšího." Přikývnutí.

Další pokus byl neúspěšný a stejný jako předešlý. Tedy do té doby, než se Harry opět probral. Otevřel oči, ale dlouho trvalo, než plně nabyl vědomý. Přikryl si oči dlaněmi.

„Harry, stalo se něco?" zeptala se Lily.

„Teď to bylo jiné," zamumlal tak, že mu nebylo skoro rozumět.

„Cože?"

„Teď jsem slyšel něco jiného," opět zamumlal, oči měl pořád zakryté. „Slyšel jsem, jak někdo křičí, mužský hlas. Volal na mou mámu, ať se mnou uteče. Že on sám se Voldemortovi postaví, a získá mámě čas. Byl to můj táta."

„Tys slyšel Jamese?" zeptal se Remus.

„Vy jste znal mého tátu?" zeptal se Harry na oplátku.

„Znal jsem ho..." potvrdil profesor. „Když jsem chodil sem do školy, přátelili jsme se..." odmlčel se. „Harry, už je pozdě, měli bychom to zkusit zase někdy jindy."

„Počkejte! Nemůžete mi říct, že jste znal mého tátu, a pak dělat, jako že jste to vůbec neřekl!" Posadil se.

„A co bys chtěl vědět," letmo zbloudil pohledem k Jamesovi s Lily, kteří si sedli na starou truhlu v rohu místnosti, a předstírali, že tam nejsou.

„Jací byli moji rodiče? Musel jste přece znát i moji maminku."

„Znal jsem je oba," přitakal. „Byli to úžasní lidé a vynikající kouzelníci. Byli obětaví, věrní a dobrosrdeční. A to je jenom pár z jejich vlastností. Podpořili mě ve chvíli, kdy jsem byl na dně a neměl nikoho jiného. Tvá maminka dokázala vidět dobro snad v každém, kdo si to zasloužil. Tvůj táta byl... No, řekněme, že mu činilo menší problémy řídit se školním řádem. A jak jsem slyšel, toto jsi zdědil po něm."

Zdravím,
doufám, že se vám nová kapitola líbila. Napište mi svůj názor do komentářů. Děkuji moc za každý hlas. Moc si toho vážím.❤❤

Na poslední kapitole se mě jedna čtenářka ptala, jestli bych nemohla vydat novou kapitolu dřív, tak jí vydávám dnes. Protože to ale není o tolik dřív, jelikož jsem to dřív nestihla, výjimečně vydám dvě kapitoly, druhá kapitola by měla vyjít zítra, nejpozději pozítří.

Kajka❤