Poznám svého syna (HP + POBERTOVÉ - Fanfikce)

Kapitola 76.

Pokračovali hlouběji do lesa, až se jim světla ohňů ztratila z dohledu, ale pořád slyšeli hromové rány. Lily si se svojí hůlkou jako jediným zdrojem světla, který zářil jako maják, připadala strašně zranitelná. Očima prohledávala okolí, jestli nezahlédne nějaký pohyb. Nikde nic.

„Vytáhněte hůlky," zašeptala Lily.

„Proč? Něco si viděla?" zeptal se Ron.

„Jen pro jistotu," dodala Lily.

Hermiona a Ron je okamžitě vytáhli, ale Harry prohledával kapsy a nenašel ji.

„Asi mi musela někde vypadnout při útěku."

„To si ze mě děláš legraci!" Lily si třela čelo a rozmýšlela situaci. „Fajn, to vyřešíme později," rozhodla nakonec. „Teď s tím stejně nic neuděláme. Jen se drž blízko u nás."

Mezi stromy zahlédla pohybující se stín. Gestem zastavila ostatní. Přes cestu jim přeběhla kvílející Winky, pohybovala se divně, jako kdyby bojovala sama se sebou nebo s nějakou neviditelnou rukou, která se jí pokouší udržet na místě. Pravděpodobně za to mohlo skřítčí kouzlo, které ji vázalo k jejímu pánovi.

„To je hrozné!" rozčilovala se Hermiona. „Kde je pan Skrk, aby ji dostal někam do bezpečí? Nebo proč jí alespoň nemůže nařídit, aby se šla schovat?"

Potkali i další lidi, více nebo méně vyděšené. Nikdo z nich ale nebyl Ginny nebo dvojčata. Harry, Ron a Hermiona si povídali a Lily je poslouchala jen na půl ucha. Došli na malou mýtinu.

„Myslím, že už jsme dost daleko," prohlásila Lily. „Můžeme tady zůstat a počkat na ostatní."

„To je dobrý nápad," souhlasila Hermiona. „Už ani neslyšíme ty rány. Neposadíme se?"

„Jak se vůbec mohlo něco takového stát? Copak nikdo nedohlížel, aby kouzelníci nedělali rozruch?" zeptal se Ron.

„Zdá se, že všichni oslavovali," odpověděla Lily.

„Snad jsou všichni v pořádku..." pronesla tiše Hermiona. Snad ano, souhlasila v duchu Lily.

Najednou se za nimi ozvaly kroky. Lily se ohlédla, aby našla jejich zdroj. Někdo v lese byl. Lily si byla jistá, že ten člověk musí být silně opilý a naprosto dezorientovaný, potácel se ze strany na stranu a blížil se k nim. Lily zhasla svou hůlku a schovala se strom. Ostatní ji bez otázek napodobili. Něco se jí na tom člověku nezdálo a jen doufala, že se otočí a půjde pryč. Najednou se kroky zastavily. Lily opatrně vyhlédla zpoza stromu. Postava stála asi dvacet metrů od nich a v ruce měla hůlku, kterou mířila k obloze.

„Morsmordre!" Lesem se rozlehl hluboký hlas, který zněl, jako by ho dlouho nikdo nepoužíval. Z hůlky vyšlehlo zelené světlo ozařující celý les. Stoupalo vysoko a nakonec se proměnilo v něco, co bude Lily navždy strašit ve snech. Nad lesem se vznášela ohromná lebka, které z úst vylézal had – Znamení zla.

V jejich době se každý bál, kdy přijde a najde tohle znamení nad svým domovem. Znamenalo to jen jediné – Smrtijedi si našli další oběť a uvnitř najdete jen mrtvá těla, nikdo nepřežil. Nikdy jste nevěděli kolik mrtvých v domě najdete – mohla přijít sestra nebo sousedka na návštěvu, jen pozdravit a zase jít, ujistit se, že jste v pořádku. Každý váš den mohl být poslední, každý den mohl být posledním, kdy vidíte svou rodinu naživu. Nikdo nevěděl, kdo bude další na řadě.

Vřískot naplnil Lilyiny uši. Stovky nebo možná tisíce hlasů se ozývaly lesem v hrůzostrašném chorálu. Možná křičela i ona a možná taky ne. Cítila, že klesla na kolena, nohy ji nedokázaly udržet. Lilyiny myšlenky se dostaly do spirály – někdo je mrtvý, někdo je mrtvý, někdo je mrtvý... A pak jí na mysli vytanulo něco jiného: Kde je James? Co když...