Poznám svého syna (HP + POBERTOVÉ - Fanfikce)

Kapitola 44.

„Když máme teď Klofana," uvažoval Harry, „můžeme doletět až do pracovny profesora Kratiknota, kde budou držet Siriuse."

„Ano, ale teď musíme čekat. Až se setmí a Siriuse tam zavřou, my ho osvobodíme." Hermina upírala oči na cestičku před sebou a ani se neohlédla, když na ně mluvila. „Schováme se na dohled od Vrby, než z pod ní vylezeme, a pak uvidíme."

Les začal opět řídnout. Mezi stromy se rýsoval travnatý svah školních pozemků i majestátní Vrba mlátička.

„Prašivko! Prašivko, vrať se sem! Ta ošklivá kočka ti neublíží!" Nebylo těžké určit, kdo právě přiběhl.

Ron skočil po malé, a pro Lily i neviditelné, kryse. Ležel na zemi a pevně ji tiskl v rukách. Přiběhli i dva jeho kamarádi, Harry v rukách svíral neviditelný plášť, který vlál ve větru.

Zpod kořenů stromu se vynořil velký černý pes Sirius. Vrba výhružně máchala větvemi, až porazila Harryho s Hermionou. To dalo Siriusovi dost času, aby mohl popadnout Rona bez toho, aniž by ho někdo zadržel, tedy až na samotného Rona, který sebou házel a snažil se vytrhnout se ze psova sevření.

Nebylo mu to nic platné. Sirius ho vtáhl dovnitř tajné chodby.

Křivonožka, ochomýtající se okolo, se propletl mezi útočícími větvemi a stiskl suk na kmeni. Vrba mlátička ztuhla. Kocour do chodby vklouznul dřív než se stihla úplně zastavit.

Harry a Hermiona vyrazili za nimi. Neviditelný plášť tam ale zůstal.

Strom se začal opět hýbat, jen co jejich hlavy zmizely v chodbě.

James a Lily se objevili jen pár minut na to. James šťouchl do suku na kmeni dlouhou holí, kterou poblíž našel, stejně jako Křivonožka tlapkou.

„Tak jdeme," pobídl Lily.

Vlezli dovnitř dřív, než si mohli všimnout Remuse, který je následoval.

Ani jeden z těch tří si neviditelného pláště na zemi nevšimli.

Lily sledovala hlavní bránu. Čekala na posledního účastníka jejich rozhovoru, jenže viděla jen Hagrida potácejícího se k hradu. Pak se ale podle očekávání brána otevřela a vyšla z ní černá šmouha.

„Sev..." zašeptala si Lily pro sebe.

„Vysvětlíš mi už konečně, jak to, že to byl tvůj kamarád? Což mě přivádí k další otázce: „Jak to, že jste ty a, ehm..., James vůbec tady?" Otázek mám víc, než bych dokázal spočítat..." vychrlil ze sebe Harry. Hermiona odvedla Klofana k nedalekému stromu, kde ho přivázala. Nechala jim soukromí a očividně se snažila neposlouchat. Lily však chtěla konverzaci rychle utnout.

„Promluvíme si, až to tu všechno dokončíme."

„Měli jste mi pravdu říct hned na začátku, nehrát to hloupé divadlo."

„Už jsem ti to říkala. Brumbál si myslel, že to tak bude lepší." Položila mu ruku na rameno. „Mrzí mě to..."

„Ne," přerušil ji. „Brumbál měl jako vždy pravdu. Asi jsem se to neměl dozvědět. Ale jsem rád, že mám šanci vás poznat."

„I my jsme rádi."

Severus mezitím doběhl až k Vrbě a popadl neviditelný plášť. Harry zaskřípal zuby.

Už po čtvrté toho dne Vrba mlátička ztuhla.

„Teď už jsme tam všichni. Musíme jen počkat," řekla Hermiona, když se k nim vrátila.

Tak si sedli pod strom a čekali.

„Harry? Tys viděl ty mozkomory u jezera, že ano?" zeptala se ho Hermiona.

„Ti se opravdu nedali přehlédnout..."

„Viděl si vůbec, co je zahnalo?"

Harry váhal.

„Zahnat je mohl jedině patron, a to velmi silný patron. Zářil tak jasně a mozkomorů bylo tolik, že by to slabý patron nezvládl," konstatovala Lily. Ještě teď se jí stahoval žaludek, když si na celý ten výjev vzpomněla. Zářící měsíc a stovka stínů plujících po obloze.

„Jenže kdo ho vyčaroval?" uvažovala Hermiona.

„Nemám tušení," odpověděl jí Harry.

Zdravím,
doufám, že se vám nová kapitola líbila, i když je krátká. Opravdu se budu snažit se polepšit.❤️
Děkuji za všechny pěkné komentáře a hlasy.
Kajka