Poznám svého syna (HP + POBERTOVÉ - Fanfikce)

Kapitola 46.

Sledovali, jak Severus pokládá Harryho a Siriuse na vyčarovaná nosítka. Pak je vznesl do vzduchu, otočil se a vyrazil s nimi do stínů lesa. Po zamumlání „Lumos" mezi stromy párkrát probliklo světlo, než se spolu se Severusem ztratilo v dáli.

„Teď už se můžeme vrátit za Hermionou," řekla Lily.

„Jo, to, co jsme chtěli vědět, už víme."

Hermionu a Klofana našli na stejném místě, kde je nechali. Když jí Harry řekl, že patrona vyčaroval on, nejdřív tomu nevěřila. Pak se trochu rozhořčila: „Tohle bylo velmi neuvážené, Harry. Mohl tě vidět i někdo další, ne jen ty." Už klidněji dodala: „Ale nebýt toho... No, myslím, že jsi udělal správně. Navíc to zůstane jen mezi námi."

„Teď musíme osvobodit Siriuse, to je poslední, co nám zbývá," podotkla Lily.

„Myslíte, že nás všechny unese," zeptal se Harry a kývl na Klofana.

„Asi ano," změřila si Hermiona hipogryfa pohledem.

„Za jak dlouho musíme být zpátky na ošetřovně?" zeptala se Lily.

Hermiona se podívala na hodinky. „Za čtyřicet pět minut."

„Musíme jít," rozhodl Harry.

Uvázal Klofanovi provaz tak, aby sloužil jako otěže. Lily nejdřív pomohla nasednout Harrymu, pak Hermioně. Nakonec popadli Lily za ruce a vytáhli ji za sebe. Klofan nespokojeně zafrkal a zadupal.

„Můžeme?" zeptal se Harry. Dívky pouze přikývly. „Tak se pevně držte."

Harry pobídl Klofana. Několikrát naprázdno zamával křídly, pak se mocně odrazil a vzlétl k hvězdné obloze. Plachtili vzduchem, studený vítr Lily šlehal do tváří, vlasy jí vlály. Tady nahoře byl nádherný výhled, úplněk se válel nad lesem, zaléval ho stříbrným světlem a stejně tak i celé školní pozemky. Krajina byla poklidná, obloha bez mraků posetá hvězdami. Vypadaly jako diamanty. Vzpomněla si na Remuse. Bylo jí líto, že takové krásné noci musí trávit v těle vlkodlaka.

Lily doufala, že je nikdo neuvidí z okna.

„Tohle se mi nelíbí," hlesla Hermiona. Hlavu měla zabořenou do Harryho zad. „Je to moc vysoko..."

„Neboj se, Hermiono," uklidňovala ji Lily. Sama si let celkem užívala, a přestože neviděla Harrymu do tváře, věděla, že cítí totéž.

Letěli k západní věži. Pod nimi a kolem nich se míhaly hradní stěny a okna. Harry hledal pracovnu profesora Kratiknota, odpočítával okna, dokud nenarazil na to pravé. Sirius seděl v křesle za stolem, ruce překřížené na prsou, vlasy spadané do očí. Lily se vybavil obrázek z minulosti, kdy ho takhle vídala. Vždy jí připadal nonšalantní, bezstarostný, skoro až lhostejný a povýšený. Teď vypadal úplně stejně. Ale Lily bylo jasné, jak musí být vyděšený. Věděl, co ho čeká.

Přiblížili se k oknu. Téměř se zastavili na místě, ale Klofan pořád stoupal a klesal podle toho, jak mávnul křídly. Zatímco se Harry snažil udržet Klofana ve stejné pozici, aby byli co nejblíž oknu, Hermiona na něj zaklepala.

Sirius vzhlédl. Vyskočil z křesla a přeběhl k oknu. Pokusil se otevřít, ale bylo zamčeno. Hermiona vytáhla hůlku.

„Alohomora," pronesla a okno se otevřelo.

„No páni... Kde jste ho vzali?" Sirius měl na tváři stejný úsměv, který míval, když šli s kamarády tropit nějaké lumpárny. Tohle byl ten Sirius, jakého znala.

„To je na dlouho," odpověděla mu Lily. Natáhla k němu ruku. „Naskoč si."

Sirius se jednou rukou chytil okenního rámu, druhou se chytil Lily. Přehodil nohu přes Klofanův hřbet a Lily ho přitáhla za sebe. Hermiona mezi tím okno zavřela.