Poznám svého syna (HP + POBERTOVÉ - Fanfikce)

Kapitola 31.

Dalšího dne odpoledne Harry a Ron nadšeně líčili Jamesovi s Lily, jak Hermiona praštila Malfoye. Malfoy totiž urážel Hagrida a smál se mu.

James i Lily si vyprávění užívali.

Když se Hermiona na moment vzdálila, Harry jim prozradil, že skončila s jasnovidectvím, a pověděl jim i o jejím zvláštním zmizení před jednou z hodin.

Dále polemizovali o tom, jak zvládá všechny svoje hodiny, protože hodně z nich bylo ve stejnou dobu.

O velikonočních prázdninách pracovali hlavně na domácích úkolech. Lily pomáhala Hermioně, Harry pracoval spolu s Ronem a Jamesem, když si našel čas mezi každodenními tréninky. Ron a James měli nejvíce volného času, proto se pustili do řeči pro Hagrida na Klofanovu obhajobu.

K jejich skupince se dost často přidával i Oliver Wood, kapitán nebelvírského týmu. Neustále dával Harrymu dobré rady ohledně Famfrpálu a připravoval ho na nadcházející zápas mezi Nebelvírem a Zmijozelem.

Napětí a nevraživost mezi oběma kolejemi stoupaly.

James toho využil. Zkrátka jednoho dne se ve Velké síni objevil Malfoy. Jeho plavé vlasy úplně zezelenaly. Naše pětice měla co dělat, aby se nerozesmála.

„To se ti povedlo!" prohlásil Ron, když se Malfoy dostal z doslechu.

„Díky. Konečně jsem dostal příležitost se mu pomstít. Hlavně kvůli Hagridovi."

Večer před zápasem byli všichni nervózní. Harry na tom byl asi nejhůř z celého mužstva. Vkládala do něj naděje celá nebelvírská kolej.

„Harry, ty se nemusíš vůbec ničeho bát!"

„Díky," usmál se.

Mužstvo šlo spát brzy. Harryho spánek byl protkaný nočními můrami. Probudil se, vylezl z postele a přešel k oknu. Chtěl se uklidnit. Školní pozemky zely prázdnotou. Zdánlivě. Harry stále přemýšlel o zítřejším zápase, prostě ho nemohl dostat z hlavy.

Ztracen v myšlenkách něco zpozoroval. Na chvíli měl pocit, že se mu to zdálo, ale pak to zahlédl znovu.

Zrzavý kocour, v němž poznal Křivonožku, kráčel podél lesa. Nebylo to nic zvláštního, Hermiona ho nechávala toulat se, Harry ale zachytil i něco jiného. Zaostřil na onen černý stín, který vyběhl z lesa a přidal se ke Křivonožkovi. Byl to velký, chundelatý a vyzáblý pes. Spolu s kocourem utekli dřív, než se Harry stihl rozhodnout, jestli nemá někoho probudit.

Nakonec se rozhodl říct o tomto ostatním až ráno, a tak to taky udělal. Shodli se, že se pravděpodobně jednalo o toulavého psa.

Po snídani se týmy Nebelvíru a Zmijozelu odebraly do šaten.

Než se i ostatní vydali na hřiště, několik desítek z nich se vrátilo do svých ložnic pro transparenty.

Ty nesly nápisy jako LVI ZVÍTĚZÍ! a NEBELVÍR JEDE!. Někdo tam měl dokonce ZMIJOZEL SE MŮŽE JÍT VYCPAT!.

Za méně než dvacet minut už byl i zbytek školy na hřišti.

Zápas byl dost surový, avšak Nebelvíru se podařilo dát osm gólů oproti zmijozelským dvěma. Skóre tedy bylo osmdesát ku dvaceti.

Těsně po osmém nebelvírském gólu se objevila Zlatonka. Bohužel pro Nebelvíry si jí Malfoy všiml jako první a jako první k ní vyrazil. Byl o dost blíž než Harry. Celé hřiště zadrželo dech.

Harry vystřelil za Malfoyem. Dohnal ho rychle, ale Malfoy už byl Zlatonce velmi blízko. Už po ní natahovali ruce, byli na stejné úrovni.

Náhle se stadionem ozvalo vítězoslavné: „Mám ji!"

Tato slova nepatřila nikomu jinému, než nebelvírskému chytači. Tři čtvrtiny stadionu vybuchly ohlušujícím jásotem. Všichni Nebelvírští, Havraspárští a Mrzimorští tleskali, pískali, křičeli a poskakovali. Nebelvírský tým se objímal.

Lily sledovala, jak Harryho odnášeli k Brumbálovi, který v rukou držel famfrpálový pohár. Harry ho převzal. Na tváři měl ten nejširší úsměv.

Pak přišel červen. Teplé a slunné počasí lákalo žáky ven. Zkoušky však už klepaly na dveře, proto si žáci nemohli dovolit ztrácet čas. Všechen volný čas radši věnovali učení.

Nejvíc vystresovaná byla Hermiona. Ani Lily, která se zkoušek vždy obávala nejvíc z celé třídy, tentokrát nebyla tak vystresovaná.

Bylo to hlavně díky Jamesovi. V jeho společnosti se cítila lépe než s kýmkoli jiným. Po dlouhých hodinách plných učení, které s ní James dobrovolně trávil, se dokázala uvolnit, což se jí nikdy v tomto období nestalo.

Jednoho večera, když byla Hermiona opět velice zaneprázdněná učením a Lily, James, Ron a Harry si povídali, přiletěla Harryho sova Hedvika. Nesla vzkaz.

„Píše Hagrid," oznámil jim Harry. „To odvolací řízení bude v poslední den zkoušek. Zdá se ale, že už je rozhodnuto..."

„Cože?" vyjekla Hermiona, odložila knihu, kterou právě studovala, vyskočila na nohy a vytrhla mu vzkaz z rukou. Chvíli po něm přejížděla očima, až se dostala k oné části, která podle Harryho znamenala Klofanův rozsudek. Vrátila mu papír a pomalu si sedla zpět do křesla. Ruku si přitiskla na ústa. Lily se zdálo, že dokonce tlumeně vzlykla.

„Přivedou i kata..." Harry recitoval tu osudnou část z dopisu.

„To si děláš legraci!" James nevybouchl, ale neměl k tomu moc daleko. „To má být spravedlnost?"

„Ty argumenty, co jste našli, jsou vážně dobré," prohlásila Lily odhodlaně. „Komise je určitě zváží a..."

„Jane," přerušil ji Ron. „Už si nemůžeme dělat plné naděje. Všichni víme, že se Malfoyovi postarají o Klofanovu smrt."

Lily mlčela. I když si to nechtěla připustit, měl pravdu. Už na začátku nebyla velká šance, že by Klofan vyhrál, ale díky obhajobě, kterou napsali, byla o něco málo vyšší. Teď už ale bylo rozhodnuto, odvolání rozsudek nezmění, to bylo jisté.

Zdravím,
doufám, že se vám nová kapitola líbila. Napište mi svůj názor do komentářů. Všem chci moc poděkovat za krásné komentáře a hlasy.❤❤

Kajka❤