Poznám svého syna (HP + POBERTOVÉ - Fanfikce)

Kapitola 66.

„Omlouvám se, Lily. Neměl jsem je provokovat," řekl James.

„To nic. Měla jsem vědět, že to tak dopadne." Chtěla mu říct, že to není jeho vina, jenže tak trochu byla. Vernon sice působil nepřátelsky, když se oklepal z prvotního šoku, to ale neznamenalo, že se James může chovat stejně. Věděl, že je to akorát víc naštve. Udělal to schválně. Takový James prostě byl. Ale nezazlívala mu to.

Rukávem si setřela slzy. Kvůli sestře už jich prolila spoustu, když se od sebe postupně vzdalovaly. Nebyl už žádný důvod prolévat další. Sestru jí to stejně nevrátí.

„Měli bychom jít," řekla, když se vyprostila z Jamesova objetí. Harry se rozhlédl kolem a hledal Přenášedlo, o němž mu psali v dopise. Když nenašel nic, co by nějak připomínalo magický předmět, otočil se k ní se zmateným výrazem.

„Přenášedlo." Lily ukázala na starý otlučený hrnek u jejich kufrů. Harry se zdál zklamaný.

Vzali si své věci a chytili se Přenášedla, které je vmžiku odneslo ze Zobí ulice.

Příbytek Weasleyových byl to nejzajímavější místo, jaké kdy Lily viděla. Nedalo se říct, že byl hezký nebo ošklivý, prostě jen byl tak nějak svůj. Vypadalo to, jako kdyby někdo vzal veškeré haraburdí, které dokázal sehnat, a splácal ho dohromady, aby vznikl dům. A přece to nějakým záhadným způsobem fungovalo a působilo to útulně. Když to porovnala s Kvikálkovem, vždy pečlivě upraveným, aby žádný dům nevybočoval z řady, zdálo se to jako jiný svět.

Když si Lily prohlédla dům znova a tentokrát lépe, přemýšlela, že popis s haraburdím nebyl úplně přesný. Dům se sice opravdu zdál splácaný dohromady ze všeho, co se dalo použít jako materiál, ale každá část byla úplně jiná, jako by si všechny žily vlastním životem, popřípadě jako by na sebe někdo naskládal několik starých maličkých domků.

Nejlepší slovo pro popis celé stavby bylo jednoduše kouzelné.

Harry se rozzářil. „Byli jste tady už někdy?" zeptal se.

„Ne, já ne," odpověděl James. Lily zavrtěla hlavou. Ve své době žádného z Weasleyových neznala.

U vchodu ji zarazila cedule s nápisem Doupě. Trochu zvláštní pojmenovávat dům, ale tak nějak se to k němu hodilo.

Harry zaklepal na dveře a po několika vteřinách ji otevřela malá buclatá žena s rudými vlasy, což musela být nepochybně Molly Weasleyová. Z jejího výrazu Lily usuzovala, že je už dychtivě očekávala.

„Konečně, drahouškové! Už jsem se vás nemohla dočkat. Všichni se na vás ohromně těšili." Pustila je dovnitř, ale nejdřív je všechny postupně objala. Lily přišla taková náklonnost – ne nepodobná chování matky k dlouho odloučenému dítěti – od prakticky cizí osoby podivná, ale v tuhle chvíli velmi vítaná. Paní Weasleyová vypadala jako vřelá žena, pro kterou bylo takové chování typické, a Lily se snažila ji neporovnávat s chováním Vernona Dursleyho, protože pak se on zdál ještě horším.

Dům vypadal zevnitř stejný jako zvenčí – staré věci byly prakticky všude a každá místnost, kam až Lily dohlédla, vypadala odlišně od ostatních. Lily to připomnělo dům její babičky, která nikdy nic nevyhodila, protože co kdyby se to někdy hodilo? Nábytek tady vypadal, jako by byl uspořádaný nahodile. I přesto se dům zdál prostorný a byl plný světla a přívětivých přírodních barev. Lily to připadalo útulné – prostě domov.

Paní Weasleyová se otočila k ní a Jamesovi. „Ach, my jsme se vlastně ještě nepotkali. Kde jsou mé způsoby, vůbec jsem se vám nepředstavila." Zakroutila nad svým chováním hlavou. „Jmenuji se Molly Weasleyová. Vy se samozřejmě představovat nemusíte, znám vás. Kufry si nechte tady a pojďte se mnou. Představím vás manželovi a svým nejstarším synům." A odešla do vedlejší místnosti, aniž by se ohlédla a zkontrolovala, jestli ji následují.