Poznám svého syna (HP + POBERTOVÉ - Fanfikce)

Kapitola 70.

James na její otázku neodpověděl, ale Lily si všimla smutku v jeho očích. Byla si celkem jistá, že James ji upřímně miluje, a věřila své budoucí verzi, že milovala Jamese. Ale k čemu jim ta láska byla, když si jí mohli užívat tak krátce?

Mohli žít a spokojit se s jinou láskou, i kdyby je to stálo jejich osudovou lásku? Lily si vzpomněla na slova své matky. Co nemáš, to ti nechybí. Co když se rozhodnou, že jim to za to nestojí? Nikdy se pak už nedozví, jestli jim to mohlo někdy fungovat...

Mělo vůbec cenu byť jen uvažovat o vztahu s Jamesem? Milovat a ztratit, nebo nemilovat a žít? Dalo by se to skloubit dohromady – milovat a žít? Nic jiného si nepřála. Ale možná by bylo bezpečnější spokojit se s tím, co mají teď.

Čím víc nad tím přemýšlela, tím víc byly její myšlenky zamotanější, až nakonec měla pocit, jako kdyby měla v hlavě mlhu zabraňující jí logicky uvažovat. Nebýt toho, že ji James stále držel kolem ramen, zatímco se procházeli, sesunula by se k zemi a utopila by se ve smutku, který ji náhle úplně pohltil.

Ani si nevšimla, kdy se dostali pryč z kempu. Cítila jen, jak jí James zvedl hlavu, a pak už se jen dívala do jeho uklidňujících hnědých očí. Zdálo se jí, že jeho oči jsou teď to jediné, co dává smysl. Snažila se zformovat nějakou větu, ale James ji předběhl:

„Máme ještě spoustu času, Lily. Nemusíš se rozhodovat hned."

„Já vím, ale... Pamatuješ na ty fotky v Harryho albu, které nám ukazoval? Vypadali jsme tam šťastní. A třeba spolu budeme šťastní. Ale jak to můžeme vědět?"

„Čas to ukáže. Teď se tím nezabývej, nech to zkrátka volně plynout. Pokud nakonec zjistíš, že mě nemiluješ nebo že mě nemiluješ dost, můžeme zůstat přáteli. Ale věř mi, že já jsem si svou láskou k tobě jistý. A miluji tě natolik, že bych tě nechal odejít, pokud si to budeš přát." Lily na něm viděla, jak moc ho ta slova bolí, přesto zůstal neochvějný. Pak jí došla další věc – bylo to vůbec poprvé, co jí upřímně řekl miluji tě.

Ke stanům se vrátili o něco později. Už nepromluvili ani slovo a Lily se snažila pozvednout svou náladu.

Oheň vesele plápolal a pan Weasley na něm připravoval čaj. Všichni tu už byli, a to včetně Percyho, Billa a Charlieho.

Sedli si s Jamesem hned vedle Freda s Georgem. James s nimi začal opět rozebírat jejich žertovné předměty. Lily se ani nedivila, že ho tohle téma tak zajímá, koneckonců stále byl jeden z Pobertů.

Lily je moc neposlouchala, raději se rozhlížela kolem, a tak si hned všimla přibližujícího se světlovlasého muže ve žluto-černém famfrpálovém dresu připomínajícím vosu, který byl příliš těsný na jeho velké břicho.

„Zdravíčko, Arture," pozdravil muž.

„Rád tě vidím, Ludo. Děti, tohle je Ludo Pytloun, vedoucí odboru kouzelnických her a sportů. Jen díky němu máme dnes lístky."

„Arture, nemáš těch dětí nějak moc?" zasmál se Pytloun.

„Moje jsou pouze tyhle." Postupně ukazoval na každého jmenovaného prstem. „Nejstarší Bill, Charlie a Percy, dvojčata Fred a George, a nakonec Ron a má jediná dcera Ginny. Dále jsou tu Ronovi kamarádi Hermiona Grangerová a Harry Potter. A pak také James Potter a Lily Evansová, to jsou ty dva lístky navíc, o které jsem tě prosil."

„Ano, jistě, vzpomínám si. Speciálně kvůli vám jsme přidali dvě místa k sezení, ale co bych pro Artura neudělal, že? Jamesi, Lily, moc rád vás zase vidím!" Zatímco mluvil, vykročil k nim, aby jim mohl potřást rukou. Pak se pokusil o tak nenápadné prohlédnutí Harryho jizvy, až to bylo do očí bijící. „Mohu si dát čaj?" A sedl si k nim, aniž by čekal na odpověď. Pan Weasley mu podal šálek a Pytloun se hned s chutí napil. „Díky, Arture. Jak se vlastně máš? Slyšel jsem, že teď řešíš tu záležitost s koberci..."