Poznám svého syna (HP + POBERTOVÉ - Fanfikce)

Kapitola 45.

Přemýšleli a diskutovali nad tím, kdo patrona vyčaroval, snad celou hodinu. Žádné jiné téma k debatě je nenapadlo, a navíc je to opravdu zajímalo.

Harry postavu zahlédl jen velmi mlhavě a zhruba jediné, co jim o ní řekl, bylo: „Kdybych nevěděl, že leží v bezvědomí na ošetřovně, myslel bych si, že je to táta."

Lily se při tom oslovení opět stáhl žaludek. „Mohla bych tě o něco poprosit? Neříkej mu tak. Ani mně neříkej mami. Na takovou roli se ještě necítím a jsem si jistá, že James to má stejně. Říkej nám, prosím, jen James a Lily nebo Liam a Jane."

„Dobře," souhlasil Harry.

„Už vycházíme!" upozornila je Hermiona. „Hlavně nás nesmí vidět."

„Neboj, jsme daleko," uklidňoval ji Harry.

Jejich minulá já k nim stála zády. Povídali si, ale na tu vzdálenost jim nebylo rozumět ani slovo. Ale měli dobrý výhled. Viděli všechno, Remusovu proměnu, Petrův útěk, to, jak Sirius zahnal Remuse pryč směrem k jezeru, přesně opačným směrem, než stáli jak oni, tak jejich minulá já.

„Měli bychom jít za ním," prohlásil Harry.

„Za kým?" zeptala se ho Lily.

„No, přece za Siriusem!"

„Ne, Harry, to je nebezpečné," vymlouvala mu to Hermiona.

„Cože? Proč?" Harry se stále díval směrem, kde zmizel Sirius. Byl plný odhodlání.

„Tak zaprvé – vlkodlak, a zadruhé – mozkomorové. Stačí ti tohle?"

„Ale můžeme se dozvědět, kdo vyčaroval toho patrona!"

„Já nevím, Harry, jestli je něco takového moudré," oponovala mu Lily.

„Kašli na moudrost, musím to vědět! Jestli nepůjdete se mnou, klidně půjdu sám." Otočil se k nim zády.

Lily si povzdechla. „Nepřemluvím tě, co? Nenechám tě jít samotného. Hermiono, zůstaneš tu s Klofanem?"

Hermiona přikývla.

„Tak fajn. Jdeme, Harry."

A tak běželi k jezeru. Drželi se ve stínech stromů a prodírali se trnitým houštím.

Na břeh jezera dorazili ještě před Siriusem, Harrym a mozkomory.

„A co chceš dělat teď?" zeptala se Lily.

„Schováme se a počkáme," rozhodl Harry.

Trvalo pár minut, než se objevil Sirius. S hlasitým výkřikem se zhroutil a přeměnil se do lidské podoby.

A opět čekali. Tuhle noc pouze a jenom čekali. Harry vyhlížel sám sebe.

A skutečně přiběhl.

„Siriusi! Siriusi!" Padl na kolena. „Siriusi, prober se!" Třásl s ním, ale Sirius nereagoval.

Náhle se ochladilo. Mozkomorové se blížili.

Seděli schovaní za keřem a skrz listy pozorovali Harryho počínání. I on už si mozkomorů všiml a vytáhl hůlku.

„Expecto patronum!" vykřikl. Z hůlky vyšel mlhavý stříbřitý obláček. „Expecto patronum!" Opět jen obláček.

„Brzy přijde, uvidíš," pošeptal jí Harry sedící vedle ní.

„Doufám, že máš pravdu."

Mozkomoři se neodvratně blížili. Harry se dál snažil vyčarovat patrona. Světelné záblesky každým okamžikem slábly. Nakonec úplně zmizely.

Lily se odvážila vyhlédnout zpoza keře.

Mozkomoři byli od Harryho a Siriuse už jen na dosah ruky. Vypadalo to, že Harry ztratil vědomí.

„Harry, nevypadá to, že by měl někdo přijít," znejistěla Lily a pohlédla na něj. „Jsme tu jen my."

„Jen my..." opakoval po ní.

Než ho stačila zarazit, vyběhl z jejich úkrytu. Zastavil se na břehu jezera a namířil hůlkou na sebe a mozkomory.

„Expecto patronum," pronesl hlasitě, až se to v přilehlých lesích rozléhalo. Z hůlky vylétl patron, skutečný patron, ne jen obláček.

Po hladině jezera cválal obrovský jelen. Vypadal úplně stejně jako Jamesův. Stromy kolem ozářilo jasné světlo. Pár vteřin nebylo vidět nic jiného než světlo.

Lily zamrkala. Pronikavé světlo zmizelo, stejně jako mozkomorové. Harry stál pořád s hůlkou namířenou na opačný břeh. Rychle ho zatáhla zpátky za keř.

„Vidělas to?" zeptal se jí roztřeseně, přesto však nadšeně.

„Viděla," přikývla Lily. „To byl skutečně silný patron. Takového patrona vyčaruje jen opravdu mocný čaroděj."

„Díky," řekl Harry. „Ale teď bychom měli jít."

„Jo, jasně. Jen musíme počkat, až vás Severus vyzvedne. Pro jistotu, aby nás nezahlédl."

Zdravím,
doufám, že se vám nová kapitola líbila. Moc děkuji za pěkné komentáře a hlasy. ❤️❤️

Kajka