Poznám svého syna (HP + POBERTOVÉ - Fanfikce)

Kapitola 26.

Celý zbytek dne trvala oslava. Dvojčata Weasleyova přinesla z Prasinek spoustu občerstvení.

Když se někdo zeptal, jak se dostali do Prasinek a zpět, odbyli ho se slovy: „S malou pomocí nejmenovaných osob."

George se otočil na Jamese, který se rozvaloval v křesle. „Předpokládám, že nám jejich totožnost stále nechceš prozradit," zeptal se polohlasně.

James se zadíval do plápolajícího ohně, který mu ozařoval tvář. Naoko se zamyslel. „Ne... Myslím, že vám to ještě neřeknu."

Lily poslouchala hudbu, kterou se pár sedmákům podařilo vyčarovat. James a Percy Weasley, který byl tak nadšený, že se nebál víc odvázat, vytvořili menší parket přesunutím nábytku ve společenské místnosti, načež žáci začali tančit.

„Smím prosit?" ozval se vedle ní Jamesův hlas. Ani si nevšimla, kdy si k ním přisedl. V očích mu svítily radostné jiskřičky, které jako by nakazili i Lilyinu náladu. Prostě se těm očím nedalo odolat.

Tančili, jedli a pili máslový ležák do té doby, než přišla profesorka McGonagallová a zahnala je do postelí.

Lily si večer, hlavně ve společnosti Jamese, moc užila. Ten večer usínala s příjemnými myšlenkami.

James ale nemohl spát. Hlavou mu vrtalo to, co řekl Malfoy: „Tady Preston si asi chce hrát na tvého otce. Jsem si jistý, že je stejný slaboch jako James Potter."

Opravdu je slaboch? Věděl, že když to řekl Malfoy, neměl by to brát vážně, ale... Co když je to pravda? Co když to je ten důvod, proč ho Lily neustále odmítala? Co když ho vidí jako slabocha?

Tahle přemýšlel asi hodinu. Hleděl do stropu, když něco zaslechl. Dveře ložnice potichu zavrzali. Někdo vešel dovnitř.

James pomalu nadzvedl hlavu. Měsíční světlo, které pronikalo skrz okna do místnosti, nedosáhlo tak daleko, aby osvítilo tvář příchozího, ale někdo tam skutečně byl.

Přecházel od jedné posteli ke druhé a prohlížel si spící třeťáky. Na chvíli se zastavil u Harryho postele. Jamesovi bylo už od začátku jasné, kdo nově příchozí je. James byl připravený, kdyby se Sirius Black rozhodl Harrymu ublížit. K jeho překvapení se však Sirius otočil a došel k jeho vlastní posteli. Naštěstí pro Jamese byla jeho postel skryta ve tmě. Sirius ho sledoval, jako kdyby tušil, že James nespí, ale šel dál, až k Ronově posteli.

Black si stoupl zády k Jamesovi, co nejblíž závěsům, a vytáhl dlouhý nůž. James se otočil tak, aby mohl sáhnout po hůlce a vrhnout zaklínadlo.

Postel zavrzala a Black se otočil. James strnul, ty černé oči mu viděly snad až do duše. Sirius ale nejspíš usoudil, že James spí, a otočil se zpátky ke své práci, ať už chtěl dělat cokoliv.

James se rozhodl počkat, co se stane. Slyšel, jak rozpáral závěsy a viděl jak se naklání nad Rona. Nemohl nechal svého bývalého kamaráda, aby Ronovi ublížil.

Popadl svou hůlku, která ležela na nočním stolku, a vykřikl: „Petrificus totalus!"

Black se kouzlu vyhnul a bez jediného otočení vyběhl ven. Ron se mezitím probudil, a když uviděl Siriuse Blacka sklánějícího se nad ním, vykřikl. Tím probudil snad celou Nebelvírskou věž.

„Lumos." Jamesova hůlka se rozsvítila.

„Rone, co je?" zavolal Harry na svého kamaráda.

„B-Byl tady...," ozval se Ron roztřeseně. „Sirius Black... S nožem!"

„Cože?" zeptal se Dean Thomas, další obyvatel ložnice.

„Já vám přísahám, že tu byl!" vyhrkl Ron.

„Musíme za profesorkou McGonagallovou," rozhodl James a začal se vyhrabávat z postele. Ostatní se k němu záhy přidali.

Seběhli dolů po schodech a slyšeli, jak se dveře ostatních ložnic rovněž otevírají a žáci, kteří se ptali jeden druhého, co vlastně děje, dupají po schodech.

Společenská místnost byla prázdná a po Blackovi ani stopy.

„Co se tu děje, nemáte být náhodou v postelích?" Percy se prodíral davem a opět zastával svou funkci primuse.

„Percy, musíme dojít pro profesory! Byl tu Sirius Black!"

V tu chvíli přišla profesorka McGonagallová. „O čem to tady mluvíte?"

„Paní profesorko, přísahám, že jsem viděl Siriuse Blacka," řekl Ron. „Byl v naší ložnici."

„Sem se ale nemůže nikdo dostat!" prohlásila profesorka rozhodně. „Jenom ten, co zná heslo."

„Ale paní profesorko, já ho také viděl!" ozval se James.

Profesorka se na něj tak zvláštně podívala. „Pokud si tím jste jistí..." Otočila se, vyšla ven a promluvila na sira Cadogana: „Pustil jste teď někoho dovnitř?"

„Jistě," ujistil ji sir Cadogan.

„A-Ale co heslo?" vykoktala.

„Heslo mi přečetl z takového papírku."

Chvíli bylo ticho, jak venku, tak vevnitř. Profesorka McGonagallová, naprosto otřesená, vešla zpět do společenské místnosti.

„Kdo... Kdo to byl?" odmlčela se. „Kdo si zapsal ta hesla? A kdo je pak ztratil?"

Naprosté ticho bylo dost nepříjemné a spoustě lidem už bylo jasné, kdo to byl. Jejich oči se upřely na Nevilla Longbottoma, který se váhavě, a s tichým kvílením, přihlásil.

Zdravím,
doufám, že se vám nová kapitola líbila. Napište mi svůj názor do komentářů. Všem chci moc poděkovat za krásné komentáře a hlasy. Opravdu si toho vážím.❤

Kajka❤