Poznám svého syna (HP + POBERTOVÉ - Fanfikce)

Kapitola 30.

„Tak tohle si vypijete!" To byla jediná slova, na která se zmohl.

Přešel ke krbu, vzal do ruky malý džbánek s letaxem, což je prášek, díky kterému mohou kouzelníci cestovat z jednoho krbu do druhého, a malou hrst hodil do plamenů.

„Lupine! Jsi tam?" zahulákal. „Pojď sem!"

Než se nadáli, už z krbu vylézal profesor Remus Lupin.

„Co potřebuješ, Severusi?"

Snape se vrátil ke stolu, zvedl plánek a ukázal ho Remusovi. Ten ho převzal a pozorně si ho prohlížel. Lily viděla drobnou změnu v jeho tváři, když poznal Pobertův plánek, svůj výtvor.

„Co si o tom myslíš, Lupine?" Remus mlčel a tvářil se zamyšleně. „Lupine, tohle je určitě černá magie!"

„To je dost přehnané, nemyslíš Severusi?" Remus mluvil Lily z duše. „Nejspíš je to jen kus pergamenu, co uráží všechny zvědavce," pousmál se.

Snape nic neřekl, ale v jeho obličeji se zračila potlačovaná touha skočit po Jamesovi nebo Remusovi a uškrtit je, protože mu bylo jasné, že ten pergamen je jeden z jejich výtvorů. Remus rozhodl se to uzavřít. „Když se to tedy vyjasnilo, mohu si je převzít? Potřebuji si s nimi promluvit."

„Dobře," povzdechl si Snape. Ani trochu se mu nelíbilo, že se z toho Harry a James vyhrabali tak snadno.

„A tohle," Remus poklepal prsty na plánek. „To si také vezmu. Ještě to prověřím, jestli to je opravdu v pořádku."

Odešli z pracovny bez jediného slova. Zastavili se až ve Vstupní síni.

„Nemůžu uvěřit, že jste nám tento plánek neodevzdali!" Mluvil tak tiše, aby ho slyšeli jen oni. „Vím, co přesně zobrazuje, a kdybyste ho někde nechali ležet a dostal se k tomu například Sirius Black, tak by mohl být nebezpečný. Proto vám ho nemůžu nechat."

„Ano, pane profesore," přisvědčili pokorně. Lily bylo hrozně, protože měla pocit, že Remuse zklamala. Možná to tak i částečně bylo.

„To bylo naposled, co jsem vás kryl. Doufám Harry, že sis vzal ponaučení, a už do Prasinek nepůjdeš. Tvoji rodiče se obětovali, abys mohl žít, a ty tahle riskuješ život kvůli hloupostem," odmlčel se a pohlédl Harrymu zpříma do očí. Pak se obrátil na Lily s Jamesem: „Vy dva půjdete se mnou."

Již podruhé toho dne zamířili do kabinetu profesora. Než se jí Vstupní síň ztratila z dohledu, Lily zahlédla právě přibíhajícího Rona a zaslechla slova jeho omluvy patřící Harrymu.

Dveře Remusova kabinetu se zaklaply.

„Proč jste nechali Harryho jít do Prasinek?" Remus mluvil klidně, ale bylo by snad lepší, kdyby na ně křičel.

„My jsme se mu to snažili vymluvit," bránila se Lily. „Ale Harry nás neposlouchal."

„Dobře, ale co Pobertův plánek? Jamesi, nemohu uvěřit, že si ho nechal Harrymu! Jak jste se k němu vůbec dostali? Ne, víš co? To je jedno. Teď jde o to, že se dostal do rukou třináctiletého kluka, který ho mohl někde nechat!"

„Já mu ho přece nemohl zabavit! Nejsem učitel, jsem pouze jeho kamarád."

„Tak jste o tom plánku měli říct mně, já bych se o něj postaral."

Na to se nedalo nic říct, Lily pouze sklopila hlavu. Remus ji chytil za ramena.

„Lily, nech to být. Už jsme to vyřešili a nic strašného se nestalo. Jenom se postarejte, aby se Harry už nevystavoval nebezpečí, ano?"