Poznám svého syna (HP + POBERTOVÉ - Fanfikce)

Kapitola 72.

Večer se přibližoval závratným tempem. Nadšení v kempu stoupalo stejnou rychlostí. Po příchodu prodavačů suvenýrů se kemp, už tak dost plný červené a zelené barvy, ještě víc zbarvil do barev famfrpálových týmů – červená pro Bulharsko, zelená pro Irsko. Harry, Ron a Hermiona neodolali a pár věcí si koupili. Dokonce i James si něco pořídil – zeleno-bílo-oranžovou šálu, jejíž konce mávaly v imitaci jásotu, nadšeně tleskaly, a dokonce i výskaly. Vypadalo to opravdu legračně a skvěle se to k Jamesovi hodilo.

Setmělo se a celá jejich skupinka vyrazila. Zápas se konal na stadionu v lese nedaleko jejich kempu. Vedla k němu široká lesní cesta, z obou stran osvětlená lucernami. V lese byla úplná tma, a tak byly mezi stromy dobře vidět i ostatní osvětlené cesty, po kterých šly davy lidí.

Po zhruba patnácti minutách v dálce zahlédli něco obrovského a lesknoucího se. Stadion byl se svými obrovskými zlatými stěnami přímo monumentální a musel čítat přinejmenším několik desítek tisíc míst. Čím víc se přibližovali, tím hlasitější byl hluk rozléhající se lesem. Malé děti nedočkavě běhaly kolem svých rodičů, starší radostně brebentily.

Čarodějka u vchodu jim zkontrolovala lístky a ukázala na schody, po kterých se měli dostat na jejich sedadla v nejvyšší lóži. Cestou nahoru potkali hned několik známých pana Weasleyho, kteří se neopomněli pohledem nebo slovem otřít o Lily, Jamese a Harryho.

V lóži byly dvě řady sedadel. Lily se rozhlédla. Lóže měla úžasný výhled na hřiště i tribuny táhnoucí se po jeho obvodu. Byly naplněné lidmi. Tolik čarodějů a čarodějek na jednom místě Lily ještě nikdy neviděla. Trávník na hřišti hluboko pod nimi měl vlivem odlesků zlatých stěn a světel samotných svítivě zelenou barvu. Branky na obou stranách hřiště byly tvořeny třemi sloupy s obručemi.

James se k ní připojil. Oči mu svítily jako dítěti, které dostalo novou hračku.

„Byl jsi už někdy na takové události?" zeptala se ho.

„Každá kouzelnická událost je svým způsobem jedinečná, ale ano. Jednou jsem na takové byl. S rodiči. Je zvláštní, že oni jsou v tuhle dobu už mrtví..." James posmutněl.

„Povyprávíš mi, jaké to bylo?" snažila se Lily změnit téma. „Já nikdy na takové akci nebyla."

James se maličko pousmál a zahloubal se do vzpomínek. „Byli jsme na 417. ročníku mistrovství světa ve famfrpálu v létě roku 1974. Rodiče jsou... Vlastně byli blázni do famfrpálu stejně jako já. Tehdy bylo na stadionu zakázáno mít u sebe hůlku. Bylo vážně zvláštní nemít ji po ruce vzhledem k hrozbě Voldemortova útoku. Na protest proti takovému zákazu lidé buď nepřišli, takže tribuny byly poloprázdné, nebo si sebou vzali takový kouzelný hudební nástroj, na jehož jméno si teď asi nevzpomenu. Vypadal jako roh, na který můžeš troubit, a vydával hlasité zvuky povzbuzování a obláčky kouře v různých barvách. Měli to úplně všichni, takže si asi dokážeš představit ten rámus."

„To bylo určitě něco pro tebe! S takovým nástrojem by se dalo určitě provést spoustu neplech," zasmála se Lily.

„To určitě! Než jsi to dořekla, napadlo mě pět způsobů, jak to využít!" James se přidal k jejímu smíchu, pak pokračoval ve vyprávění. „Ale nejlepší bylo, když se všechny ty nástroje s hlasitým prásknutím proměnily zpět na hůlky, když se objevil strůjce toho nařízení o hůlkách. Takový hromadný odpor vedl až k jeho rezignaci a zrušení nařízení. Všichni to pak celý večer slavili."

„To muselo být krásné." Lily vzpomínala na své letní prázdniny. Rodiče ji a Petunii dřív brávali kempovat, ale Petunie s ní začala odmítat spát v jednom stanu. Petunie se nakonec rozhodla přestat s nimi jezdit, a tak je už rodiče nebrali nikam. Chtěli trávit čas společně jako rodina, když spolu byli jen dva měsíce v roce a někdy i o Vánocích. A ani s kamarádkami nikam jezdit nemohla, protože je jejich rodiče odmítali pouštět z domu. Lily musela trávit léto převážně sama se svými knihami, případně rodiči. Měla ale radost, že James měl alespoň jedno léto zpestřené. Nikdy nebyl stavěný na nicnedělání nebo samotu.

Lily se ohlédla, aby pohledem našla Harryho. Jeho úžas byl navlas stejný jako Jamesův. Harryho výraz přiměl Lily k úsměvu.

Zarazila se, když si všimla, že lóže není tak docela prázdná, jak si Lily myslela, když přišli. Kromě nich na jednom ze sedadel seděl i malý domácí skřítek. Oblečený byl pouze do ušmudlaného ubrousku a rukama si zakrýval obličej. Dlouhé netopýří uši měl sklopené. Celý se třásl. Harry sledoval její pohled a oči se mu překvapením rozšířily.

„Dobby?" oslovil skřítka.

Skřítek okamžitě zvedl hlavu. Jeho velké hnědé oči byly doširoka otevřené a zdálo se, že skřítek potlačuje slzy. Ruce stále ještě držel před obličejem, díval se na ně skrz roztažené prsty.

„Já nejsem Dobby, pane. Ale znám ho," vypískl. Očima zabloudil na Harryho jizvu. „Jste pan Harry Potter, pane?"

„Ano, to jsem," potvrdil Harry. „A ty jsi kdo?"

„Já jsem domácí skřítka pana Skrka – Winky." Takže je to tedy skřítka, ne skřítek.

„Rád tě poznávám, Winky. Povíš mi, jak se daří Dobbymu?"

Winky posmutněla. „Ach, pane, teď mi, prosím, promiňte mou troufalost, ale podle mého názoru mu svoboda, kterou jste mu dal, neprospívá. Dobby je rád, alespoň mi to tak říkal, ale..." Ztišila hlas. „Dostává bláznivé nápady... Chce si nechat platit, pane! Snažila jsem se mu to vymluvit, ale neposlouchal. Dobby totiž není moc dobrý skřítek... Domácí skřítci mají poslouchat." Odmlčela se. Když opět promluvila, zdálo se, že hovoří spíš k sobě. „Winky je dobrá skřítka, vždy poslouchá. Jako teď – pán nařídil, abych mu tady hlídala místo, a to taky dělám, i když..." Poslední část svého prohlášení zašeptala tak, že ji Lily skoro neslyšela. „Se bojím výšek..." Skřítka si opět zakryla oči. Tímto gestem rozhovor skončil. Chudák malá skřítka... Lily si přála jí nějak pomoct, ale věděla, že většina skřítků je takhle spokojených. Ale pravděpodobně nezažili nic jiného, než tento život.

Společně si sedli na volná místa. Lily se naklonila k Harrymu a zeptala se: „Kdo je Dobby?"

„Já vám o něm neříkal?" podivil se Harry. „Seznámili jsme se před dvěma lety. Párkrát mě málem zabil, ale vždy se mi tak snažil jen pomoct. Byl to domácí skřítek rodiny Malfoyových. Moc hezky se k němu nechovali. Pomohl jsem mu ke svobodě."

To je jedině dobře, pomyslela si Lily. Skřítci by si měli vybrat, jestli a komu chtějí sloužit. A jejich rodiny by si jich měli vážit.

Zdravím,
v první řadě bych se chtěla omluvit za takovou menší pauzu. Teď jsem ale zpět a doufám, že se tu budeme opět každý týden pravidelně setkávat (ale nic neslibuji😅) ❤
Doufám, že se vám nová kapitola líbila. Děkuji za všechny komentáře a hlasy ❤

Kajka