Poznám svého syna (HP + POBERTOVÉ - Fanfikce)

Kapitola 62.

Lily se cítila ještě hůř, než když Harrymu ukázali jejich vzpomínky. Nejenže Harrymu zničili představy o jeho rodičích, ale ještě ho donutili znova prožívat všechny ty strašné vzpomínky. Lily ještě teď v uších zněl Voldemortův mrazivý smích, stále před očima viděla krutosti Petunie, jejího manžela a syna. Všechno se jí vrylo do hlavy, přehrávalo se dokola a nešlo to zastavit.

Podívala se Harrymu do očí, které byly její vlastní a které viděly a zažily víc, než by si většina lidí dokázala představit. Třikrát se postavil Voldemortovi a přežil. Lily to nešlo do hlavy. Když sem na začátku roku přišli, Harry jim o sobě moc neřekl. Teď už dokonale chápala proč. Nechtěl, aby na něj koukali stejně jako všichni ostatní, jako na celebritu nebo zázrak. To samozřejmě věděla už předtím, ale tehdy slyšela jen o prvním napadení. Po dalších dvou už se Harry musel nesmazatelně zapsat do mysli ostatních jako Ten, který zůstal naživu, ne jako Harry Potter, milý a laskavý kluk, který měl v životě smůlu. Jeho jméno hýbalo kouzelnickým světem prakticky stejně silně jako Voldemortovo. Kdo by v tak mladém věku mohl vydržet všechnu tu slávu?

Když nad tím Lily tak přemýšlela, ani Brumbál jim neřekl o moc víc než Harry. Jeho pobyt u Dursleyových jim vysvětlil v jedné větě a obtěžoval se nezabíhat do podrobností. V podstatě řekl něco jako: Harry žije u vaší sestry Petunie a její rodiny, slečno Evansová. Když teď Lily věděla víc, připadalo jí to naprosto nedostatečné. A stejné to bylo i s Harryho prvním a druhým ročníkem. Brumbál se vůbec nezmínil, jakému nebezpečí byl Harry za poslední dva roky vystaven, a Lily nenapadlo se na něco takového zeptat. Otázka byla, jestli jim jen Brumbál nechtěl přidělávat starosti, a nebo pro to měl vlastní důvody.

Lily nezaznamenala, jak nebo kdy se to stalo, věděla jen, že Harryho tiskne k sobě a šeptá: „Tak moc mě to mrzí."

„Mně mrzí, že jsem nemohl být s vámi," odpověděl Harry.

„Nechali jsme tě tu úplně samotného." Lily cítila slzy na tváři.

„Nevyčítejte si to, nemůžete za to."

James se připojil do jejich objetí a v uklidňujícím gestu ji jednou rukou hladil po zádech.

„Teď jste tady," dodal Harry. „Můžeme dohnat, o co jsme přišli."

„To bychom rádi," odpověděl James místo ní.

Toho večera byl ve společenské místnosti chaos. Zpočátku se sice všichni snažili ignorovat jejich příchod a dál pokračovali ve svých konverzacích, ale nevydrželo jim to ani patnáct minut. Jako první přišli Fred a George Weasleyovi.

„Ahoj, Jamesi, nevadí, když ti tak budeme říkat?" oslovil ho Fred. Nečekal na odpověď a pokračoval: „My... Zkrátka jsme nemohli odolat a musíme se tě ještě jednou zeptat..." Teď ztišil hlas. „Pamatuješ si, jak jsme vám dali Pobertův plánek? Říkal si, že víš, kdo ho vytvořil. Slíbils, že nám to jednou povíš."

„Pokud si správně pamatuji, nic jsem neslíbil, pouze jsem řekl, že vám to možná jednou povím. Ale pokud jinak nedáte..." James se tajemně usmál. „Vytvořil jsem ho já se svými kamarády," prozradil, jako by to bylo to nejposvátnější tajemství.

„Nekecej! O tom nám musíš povyprávět víc!"

„Promiňte, kluci, ale tohle si opravdu nechám pro sebe. Pobertův plánek je zcela jedinečný a takový taky zůstane."

„Škoda. Ale mohl bys nám pomoct s našimi projekty. Právě Pobertův plánek nás inspiroval k vytváření podobně užitečných hraček. Můžeš nám dát pár tipů."

„Tak s tím vždy rád pomůžu!"

„Platí! O prázdninách ti určitě napíšeme." A jak rychle přišli, tak rychle zase odešli.

Pak už to šlo jako na běžícím páse. Ráno byla Lily tak zaujatá množstvím vlastních dopisů, že si ani nevšimla, že i spousta dalších žáků dostala nějaký dopis. Rodiče, kteří s Lily a Jamesem chodili do školy, napsali svým dětem velké množství více či méně pravdivých historek z jejich studia, a ony teď chtěli ověřit jejich pravost. I přesto, jak si lidé rádi přikrášlují pravdu, aby byla zajímavější, většina byla skutečně pravdivá. Nejvíc všechny samozřejmě zajímalo, jestli se skutečně tak hádali, jak jim rodiče popisovali. Dokonce Lily a Jamese přesvědčili, jestli by jim nemohli nějakou hádku předvést. Nejdřív sice váhali, protože se ani jednomu nelíbilo, že by se měli hádat zrovna před Harrym, i když jen naoko. Ale i Harry byl zvědavý.

A tak bavili celou společenskou místnost, stejně jako před lety celou školu. Nakonec se všichni smáli, až se za břicho popadali, a to včetně Lily a Jamese.

Když se ostatní uklidnili a pomalu se začali trousit do svých ložnic, Lily Jamese objala. Několik minut tam jen stáli a objímali se, a jestli si toho někdo všiml, nekomentoval to. Až v Jamesově náručí si Lily uvědomila, jak zbytečné všechny ty hádky byly, včetně té poslední. Když si na ně mohla zavzpomínat, předvést je jako divadelní představení, a pak se jim zasmát, uvědomila si, že tohle všechno jí dal James. Teď víc než kdy před tím chápala, proč se do něj zamilovala. Sice nebyl perfektní, ale dokázal ji přimět ke smíchu, i když se zrovna pohádali. Neznala nikoho jiného, kdo by to dokázal. Přemýšlela nad dalšími věcmi, které by mohla na Jamesovi milovat, a našla jich tolik, že nechápala, jak je mohla někdy nevidět.

Zdravím,
moc se omlouvám, že minulý týden nic nevyšlo, nějak jsem to prostě nestihla🤷🏻‍♀️😅
Každopádně doufám, že se vám nová kapitola líbila. ❤❤
Děkuji moc za všechny hezké komentáře a hlasy.

Kajka