Tanec s pánem pekla

KAPITOLA 1

Procházel se takřka prázdnými ulicemi města, když bylo pravé poledne a většina lidí trávilo čas v práci nebo ve školách. Dlouho na zemi lidí nebyl a užíval si jeho prostředí. Probíhal zrovna typický jarní den, kdy všude kvetly květiny, stromy a keře. Sice patřil mezi vládce pekel, ale tohle období miloval a děkoval svému otci Bohu, že tohle stvořil. Že stvořil něco tak nádherného, jako je samotná květina. Ale lidská rasa pro něj nebyla to pravé. Nemusel je a bral je jako bláhové stvoření, která neví, co chtějí. Příčili se mu. Viděl je jako jedno velké zlo. Větší než v podsvětí, kde vládl společně ještě s dalšími jako je on.
Zafoukal příjemný vítr, který si začal hrát s jeho bílými dlouhými vlasy. Kolem něj prolétlo několik okvětních lístků třešně, která rostla nedaleko mostu u řeky. Podíval se jejím směrem. Na mostě spatřil dívku. Vánek si pohrával s jejími černými vlasy, které byly střižené na krátko. Dívka byla zapřená o zábradlí a dívala se z mostu dolů na plynoucí vodu. V jeden moment na jeho tváři přistála kapka vody. Podíval se na nebe. Nikde ani mráček. Znovu se otočil na onu dívku a na její tváři spatřil potůček slz. Mávl nad tím rukou. Chtěl odejít, avšak v náhlém okamžiku, jakoby do něj uhodil blesk. Něco ho zastavilo. Podíval se znovu na nebe a na něm se objevil menší mráček. Z onoho malého mraku se zablesklo. „Otče?" zašeptal k onomu mraku. Rozuměl přesně, co mu tím chtěl říct. Přistoupil tedy blíž k oné dívce. Mohl slyšet, jak něco šeptá do větru.
„Bože, proč si mi to udělal? Provedla jsem něco někomu? Nebo ti jen vadí, že jsem se vůbec dostala na tento svět?" zvedla hlavu k nebi. Teď mohl zřetelně spatřit její tvář. Její šedé oči odrážely lesk čistě modrého nebe tak, že z tohoto úhlu se zdály modré. Pod nimi její tvář zdobily velké kruhy pod očima. Bylo na ní vidět, že několik dní nejspíše dobře nespala. Nos měla malinký a jemně do špičky a rty růžové jako samotné okvětní lístky třešně. Pořád z ní nespouštěl oči. Byl zvědaví, proč mluví k jeho otci. „Otce jsem nikdy nepoznala a moji matku jsi si vzal k sobě. Pokud není jinde za to, co udělala," stále šeptala k nebi. Nadechla se a přeleza zábradlí. Znovu zafoukal vítr. Tentokrát ucítil i její vůni. Připomínala mu lesní ovoce. Dívka se znovu podívala do tekoucí řeky. Další slza ji ukápla, ale ta se smísila s vodou v řece. Stále se držela zábradlí. Víc se však naklonila. „Prosím, vezmi si mě. Stejně mě tu už nikdo nedrží a nikdo už nečeká," znovu zašeptala.
Jeho nohy vyšly vstříc dívce na mostě. Stále k němu byla otočená bokem nevnímající své okolí. Začala balancovat na zábradlí a otočila se tekoucí řece zády. Měla zavřené oči. Na jejich řasách se držela slza a na tváři se jí vykouzlil letmí úsměv. Pomalu se ho začala pouštět. Nechápal proč se usmála. Nikdy ještě u člověka neviděl, že by bral smrt jako osvobození a nebál se ji. O tyhle lidi se staral Enlil, druhý vládce podsvětí. Svým způsobem ho to zaujalo a fascinovalo zároveň. Z nebe ho vyrušil další blesk. Otec mu nařídil, že to takhle nesmí skončit. Nechápal, proč tohle po něm chce, ale jeho rozkazům se nesmí vzpírat. Rozběhl se tedy, když spatřil, že její nohy už pomalu opouštěly pevnou zemi. Nahnul se přes zábradlí,  aby ji zachytil ale sotva se svými prsty dotkl těch jejích. Proklouzla mu mezi nimi. Nezbylo mu tedy nic jiného, než za ní skočil dolů. Plaval ke dnu řeky. Měl chvíli problém ji najít, ale podařilo se mu to i přes rozvířené bahnité dno. Z její hlavy se linul malý plamínek krve. Vedle ní ležel ostrý velký kus kamene o který se pravděpodobně při pádu uhodila. Doplaval k ní a chytil ji kolem pasu s  úmyslem s ní vyplavat na hladinu. Co nejrychleji se s ní snažil dostat ke břehu. Poté ji položil do trávy, která lemovala koryto řeky. Spatřil teď její tvář detailněji. Její kůže byla bledá. S černými vlasy a růžovými rty vypadala jako Sněhurka z lidských pohádek. Přesně tak, si ji vždy představoval, kdykoli mu ji jeho matka vyprávěla, když byl malý. Náhle se nebe zatáhlo šedivými mraky a začalo pršet.
„Otče?" podíval se znovu k nebi. Došla mu jen odpovědět ve zvuku hromu a následného blesku. „Proč si mě donutil ji zachránit?" podíval se na její tvář. Tentokrát došla jen odpověď ve formě blesku. „Postarat se o ní? Proč?" Vedle něj uhodil rozzuřeně blesk. „Abych líp porozuměl lidem? Dal jí nový domov? Chápu," rezignoval. Pustil se do kontroly, zda je ještě na živu. Zjistil, že nedýchá. Začal s první pomocí, kdy se jí snažil donutit znovu nadechnout. Netrvalo dlouho a začala kašlat vodu ven z plic. Zůstala však v bezvědomí. Vládce pekel se podíval k nebi, kde se mraky začali ztrácet a znovu vykouklo slunce. „Nečekal bych, že se někdy budu muset postarat o tohle stvoření," zanadával si ve vlastních myšlenkách. Roztáhl svá černá křídla.
Vrátil se s ní k sobě do podsvětí. Do své části panství, kde vládl on sám. Položil ji na postel ve své ložnici. Přitáhl si k posteli židli a sedl si na ni. Sledoval spící dívku. Vypadala přesně, jak mu popisovala jeho matka, jako Sněhurka, když se zakousla do otráveného jablka a ležela pak ve skleněné rakvi. Pocítil nutkání se dotknout její pokožky. Jeho ruka se pomalu natahovala k její tváři. Jeho prsty se jemně dotkly její tváře a sklouzly po ní. Ucítil pod nimi její hebkou pokožku. Byla jemná jako samet. Opravdu byla jako ta Sněhurka z jeho představ. Jeho prsty následně směřovaly k jejím rtům. Mohl pocítit pod nimi jejich hebkost. Vzpomněl si na závěr oné pohádky. Princ políbil Sněhurku a ona procitla. Ale jak to přesně bylo? Neměl ten polibek ještě nějakou podmínku? Spatřil, jak se jí znovu na víčkách objevují slzy. Utřel jí je. Jedna kapka mu zůstala na jeho ukazováčku. Přiložil si ho k ústům. Olízl ji. Chuť jejich slz byla nepopsatelná. Nic takového u nikoho ještě neochutnal. Hořko sladko slaná chuť s něčím, co přesně nedokázal popsat. Bylo to dosti zvláštní. „Jak se mám o ni postarat?" opřel se prudce zpět do židle. „Tsk," zaklel dost nahlas. Dívka se na posteli pohnula. Zpozorněl. Ona pomalu otevírala oči. Oslepilo jí náhlé prudké světlo z pokoje.
„Hmm," zabručela, oči znovu zavřela a pokusila se hlavou uhnout na stranu od světla. Potom to zkusila znovu, ale pomaleji. „Kde to jsem?" promluvila do ticha místnosti.
Tentokrát její hlas slyšel zřetelně. „Vítej, Sněhurko," snažil se k ní promluvit milým hlase.