²TALIE: Čarodějky, jež nemají srdce

PROLOG

Moherské útesy, Irsko
v lednu léta Páně 1490

Stála až na vrcholu výčnělku, několik desítek stop od hladiny moře, ale stejně ji na tělo dopadala bičivá vodní tříšť.

Moře na jejích rtech chutnalo po krvi a soli.

Nezaujatě shlédla několik sáhů dolů: vodní vír si hrál s promočenými troskami španělské karavely; její posádka – sotva pětadvacet mužů i s kapitánem a jeho africkou milenkou – ležela uvízlá na skaliskách téměř u jejích nohou, ale několik lidí z ní se stále tvrdohlavě drželo života.

Dívala se, jak se chytají prken plovoucích po hladině, ale protože většina dřeva byla prolezlá koloniemi šášeňů, rozpadalo se jim pod rukama.

Přes to všechno se jich několik dostalo na břeh.

Když se o dvě hodiny později procházela po mokré pláži, táhnoucí za sebou lem těžkých italských šatů, upíraly na ni nevidomé oči už notně nafouklé a bílé mrtvoly.

Nepřežil nikdo kromě černé milenky kapitána, která měla oteklé rty celé modré a bělmo očí ji vylézalo z důlků, jak vykašlávala slanou vodu, starého lodivoda se španělským knírkem pokvetlým stříbrem a mladičkého plavčíka.

Beze spěchu k nim došla a zastavila se těsně u chlapce; mohlo mu být snad jen třináct let a upíral na ni vyděšený pohled zpola ponořený z chladného moře, ve kterém klečel.

Jistě mu v tu chvíli připadala jako sen: třicetiletá mladá žena s korunou černých vlasů, které se jí kroutily kolem bílé tváře, oblečená do těžkých šatů s překládanou kolovou sukní s brokátem a opásaných širokým opaskem.

Sklonila se k němu, jemně vzala jeho mladou, bezvousou tvář do dlaní a měkce přitiskla své rty na ty jeho.

Tohohle ne, zašeptal tichý mužský hlas z moře.

Těsně předtím, než se mu chladné ostří zakouslo do krku, se mu rozšířily zorničky, protože ten hlas také zaslechl, ale držela ho natolik pevně, že nemohl cuknout; když mu krev začala stékat po hrudi jako sametová clona, bez hlesu klesl na pláž.

Otrokyně se na ni mlčky zadívala, s třesoucími se rty a vším svým smutkem, který zdědila po generacích černochů před ní, očekávajíc konec v pavučinách Ananse.

Žena se však otočila ke staršímu lodivodovi, kterému se ve vousech začala srážet sůl v drobných krystalkách.

Sklonil hlavu a oddal se mu mlčky, odevzdaně. Ale to ji stačilo.