²TALIE: Čarodějky, jež nemají srdce

KAPITOLA⁰⁶ Ona, vinná madonna

Carrara, renesanční Itálie
dvacátý září léta Páně 1504

Scarlet si vykasala těžké šaty, aby je netahala v prachu.

Střevíčkami klopýtala mezi rozdrceným štěrkem v mramorovém dole v Carraře a snažila se udržet krok s temperamentním Michelangelem, který mluvil s okolostojícími dělníky rychlou a trhanou italštinou, které nerozumněla.

Čas od času se na ni otočil, jen aby se ujistil, že ještě nespadla do žádné jámy, nebo se pod ní neutrhl svah, což nijak zvlášť neocenila.

Musela vydat nějaký zvuk, nebo ho na to někdo upozornil, ale po několika dalších krocích ji jeho silná paže zachytila kolem pasu a on si ji vytáhl do náruče. "Musíš si dát pozor," prohodil a přenesl ji na travnatý plácek, kde ji opatrně postavil na nohy.

Scarlet se mdle usmála a otřela si prsty už tak rozpitá líčidla.

Zatímco si stírala uhle z víček společně se slzami do rukaviček, Michelangelo si ze sebe stáhl spodní košili, namočil ji do horkého potůčku, který tryskal z bělostné skály a prsty ji zvedl bradu, aby se na něj musela podívat.

Jemně se usmíval, zatímco ji z tváře stíral růž a uhel, které na ni napatlala Lucrétie před odjezdem z nedaleké Massy. Když skončil, odtáhl se a pečlivě zapátral tmavýma očima po její tváři.

Poklepal ji prsty na bradu a ustoupil. "Barvy sluší jen obrazu."

Bez dalšího slova si přehodil zašpiněnou košili přes rameno a s přimhouřenýma očima se rozhlédl kolem sebe: často sbíhal z cesty a ťukal kamenným dlátem do kusu mramoru, který ho zaujal tvarem, nebo barvou.

Starší dělníci mu nevěnovali moc pozornosti, jen se vždycky poslušně zastavili a čekali, jestli se Michelangelo rozhodne ho vytáhnout ze skály.

Když sklouzl ze svahu a nechal rozpačitou Scarlet s umytou tváří stát nahoře, byla to už šestá zastávka za dvouhodinovou vycházku – tentokrát se však otočil a zamával na ně.

Než se vzpamatovala, jeden z dělníků ji chytil za boky a začal ji pomalu sunout stráni dolů na plácek s několikatunovými kusy mramoru se stříbrnými žilami, které jimi protékaly jako krev lidským tělem.

Úlevně vydechla, když se dostala dolů.

Pomyslela si, jestli Morganu také tahal do hor na výběr kamene pro pietu, ale ihned se sama té myšlence usmála – Morganu le Fay by na tak špinavé místo nedostal, ani kdyby ji nesl na ramenou.

"Tenhle," prohlásil Michelangelo samozřejmě a zaťukal dlátkem do jednoho kusu. Otočil se na Scarlet s šaty pokrytými bílým prachem, co se na slunci třpytil. "Je pro tebe dokonalý."

Způsobně se uklonila a sklopila hlavu, aby neviděl její rychlý úsměv.

Florencie, renesanční Itálie
třetí prosinec léta Páně 1504

Celý měsíc trvalo, než se onen dokonalý kus mramoru z Carraru dostal do Michelangelova ateliéru na okraji Florencie a další dva týdny, než z něj poprvé ulomil kousek kamene.

Tu dobu Scarlet strávila s Michelangelem: nejdříve jako jemný model, kdy prkenně seděla s rukama v klíně na lenošce a nechala se ve dne v noci kreslit kouskem uhlu; poté naaranžovaná s polštářem v rukou na klíně před ohništěm, zabalena do kožešin.

Sama připomínala sochu a doháněla Michelangela k nepříčetnosti a netrpělivých záchvatům tvoření.

Na počátku října seděla pannenská na židli s hlavou nakloněnou k oknu v lehké košili se stehny necudně odhalenými do počínající zimy, potom stála na balkóně s rukama napřeženýma k nedosažitelnému na Nebi.

O další tři týdny později ležela nahá na lenošce.

Další ráno se probouzela k poledni, celá rozlámaná se snědým Michelangelovým tělem natisklým k zádům. Unaveně se přetočila na záda a protáhla se jako kočka; prsty mu projela neposlušné černé kudrny a uculila se.

"Už ti nebudu moct dělat model pro pannenskou Madonu."

Michelangelo ji jemně kousl do vystouplé klíční kosti. "Teď budeš dokonalá Madona," namítl tiše a zase usnul s hlavou přitisklou k jejím ňadrům.

Večer nechal rozžhnout všechny svíčky v ateliéru, které našli a pracoval celou noc, zatímco se Scarlet rozvalovala na lenošce a krmila se bobulemi hroznového vína. "Nedíváš se na mě," postěžovala si po půlnoci, když na podlahu odložil další dokončenou skicu.

"Nepotřebuju to," odvětil nepřítomně. "Viděl jsem tě včera v noci."

Dalšího dne začal práci na mladičké Madoně ležící na boku na lenošce s prsy odkrytými pod tenkou látkou šatů, krmící malého Ježíška bobulemi hroznového vína.

hlavní město Řím, Itálie
6. květen léta Páně 1527

O dvacet tři let později byla socha zničena při Sacco di Roma.

Michelangelo trval na tom, že zůstane utajená: bál se, že by něco tak kacířského nedokázala rodina Medicejů pro svého oblíbence ubránit před tvrdými papeži, kteří se na stolci za ta léta střídali.

Scarlet to nijak nevadilo – přijala ji jako dar a těšila se z ní jako ze soukromého vtipu ve své vile v Římě, dokud nepřišel převrat společně se Španěly toužícími po italské kořisti.

Ona sama se nijak o dění za hranicemi Říma nezajímala, protože veškeré politické vyžití nechala na Morganě, která se už před časem vetřela do přízně dvora Karla V. a sledovala nitky vedoucí až k Andělskému hradu.

Již na počátku května si Scarlet nechala sbalit několik obrazů, ke kterým přilnula, všechny šaty a šperky, na které si za ty roky zvykla a odešla z Říma ještě předtím, než se Klement VII. hnal přes visutý chodník do bezpečí tlustých zdí.

V tu dobu už ani nebyla na území Itálie, ale vezla se na lodi přes Středozemní moře kolem zuřivého Španělska a intrik své matky zpět do Anglie.

Být nesmrtelnou čarodějkou mělo své nevýhody.

Jednou z nich bylo to, že pokud nechtěla prožívat jiné životy každých padesát let jako někdo jiný, musela čas od času začít znovu: už ve svých třiceti letech začínala pociťovat, že přestává stárnout, což by v následujících letech způsobilo nechtěnou pozornost.

Vlastně se ji několikaměsíční vydrancování Říma docela hodilo jako záminka k tomu, aby se přesunula zpátky do rodného Irska.

Chytila se dřevěného zábradlí a zhluboka se nadechla mořského vzduchu; když se otočila dozadu, skoro si myslela, že vidí oheň stoupající z věží Andělského hradu.