²TALIE: Čarodějky, jež nemají srdce

KAPITOLA¹⁸ Malá mořská kelpie

břeh Massachusetts
následující den ráno

Na pomezí moře seděla mladá kelpie a s broukáním ryla do vlhkého písku obrazce podezřele připomínající topící se lidské postavy.

Po chvíli zmizely, když se moře zvedlo a břeh zalila sprška vody.

Společně s prázdnými schránkami mušlí, chaluhami a těly mrtvých ryb s vypouklýma očima tentokrát vyplavilo do vlhkého písku i čerstvé dřevo, které později přijdou kolonisté posbírat a využít ve své osadě.

To ji však nijak nerozrušilo: měla raději čerstvé maso a to, co se bude z potopené lodi vznášet u dna moře, už budou zbytky po mrchožroutech příliš drobných a málo dravých na to, aby byli dobrými lovci, nebo se v tom alespoň vyrovnali kelpiím.

Několik jich tu bylo, když před osmdesáti lety přišel k americkým břehům její první předek, ale po několika desetiletích je kelpie naučili, kdo je pánem zdejších břehů.

A postupně i celého východního pobřeží.

Když se však něco malého a tmavého na břehu pohnulo, zpozorněla a vycenila ostré zuby; na souši nebyla nijak obratná, ale jestli je to zesláblé, mohla by to stáhnout pod hladinu a tam sníst.

Byla ze třetí generace amerických kelpií a snědí lidé, které její praotec nazýval domorodci, se už naučili být ostražití, když chodili sbírat mušle na mořské břehy, ale stále měli jídla dostatek, protože jen jejich potrava věděla, že to oni jsou ti koně, za kterými utíkají do vody.

Kolonisté nebyli tak důvěřiví: pamatovali si ještě ze Starého světa historky ze severu o opuštěných bílých hřebcích na plážích, kteří klusají sem a tam a jsou tak mladí a hraví a hladoví.

Narovnala se v ramenou a toporně se postavila na zadní nohy.

Mokré vlasy ji pleskly o nahá záda, když se klopýtavě rozeběhla za tím tmavým, co stále leželo na břehu.

Sklonila se nad tím s hladovým výrazem ve tváři, ale z zblízka to tak jedlé nevypadalo: bylo to celé chlupaté a malé, prskalo to kolem sebe mořskou vodu a vousky se tomu na malém čenichu legračně třásly.

Stále si však nebyla jistá, jestli to není jen lidské mládě, dokud se to nepostavilo na všecny čtyři nohy a nerozbalilo dlouhý ocas.

Zklameně protáhla tvář. Žádné jídlo.

Zdálo se, že ji to zpozorovalo žlutýma očima, ale nedělalo si to z ní žádné obavy, protože se jen otřáslo, aby si ze srsti vyklepalo vodu a ohlédlo se za sebe na volné moře. Až potom se otočilo na ni se zdvořile zvědavým pohledem. "Selkie?"

Vrčivě vycenila špičaté zuby a zatřásla vlasy se zapletenými chaluhami; hravě po tom sáhla, opatrně, kdyby to náhodou bylo nebezpečnější než to vypadá, ale ta chlupatá věc se ráně vyhnula a obnažila své vlastní zuby.

"Odpusť mi můj omyl," pokračoval a posadil se. "Jsi kelpie."

Znovu zavrčela, tentokrát souhlasně.

Selkie znala z příběhů svého praotce, který je znal ještě ze Starého světa – věděla o nich jen to, že jsou vzdálení příbuzní.

Jsou to také vodní příšery a v některých oblastech kolem místa zvaného Skotsko soupeří s kelpiemi o potravu, ale na rozdíl od kelpií nemají tři podoby – svou vlastní, lidskou a koňskou, ale jsou jen podobní tuleňům ve vodě a když na břehu svléknou kůži, jsou jako lidé.

"Jsi opravdu půvabná příšerka," řekla ta věc a zase na sebe upoutala její pozornost; odmlčela se a podezřívavě se na ni zadívala, "a mladá. Rozumíš vůbec lidské řeči?"

Přikývla. Praotec ji naučil rozumnět lidem a také uměla vyslovit několik slov, ale vyjadřovala se hlavně vrčením, protože to bylo pohodlnější.

Znovu po něm sáhla a on se jejímu doteku opět vyhnul.

"Odpusť," zopakoval hlasitěji a ustoupil dozadu, dál od vody, "ale jsem vzdělaný a znám tvůj druh."

Pokožka kelpií byla v každé podobě lepkavá, nejvíce však pod vodou, když měli svou podobu vodního koně s rybím ocasem; díky ní mohli své oběti stáhnout hluboko pod vodu a tam je sníst pěkně za čerstva.

"Jsem Morfeus," řekl a trochu sklonil hlavu, ale stále ji žlutýma očima pozoroval, kdyby na něj chtěla znovu sáhnout, "jsem společník jedné čarodějnice. Plavili jsme se na Hvězdě, ale..." kývl hlavou směrem k vyplavujícím se troskám trupu, "asi vidíš, co z ní zbylo. Pravděpodobně na posádce teď hoduje tvá rodina, ale Talie je opravdu nestravitelná, věř mi. Už kvůli vám bych ji raději viděl na břehu."

Mlčky ho pozorovala, jak netrpělivě hrabe packou do písku. "Ne jídlo?" zeptala se pro jistotu.

Morfeus se na ni překvapeně zadíval a vzápětí rázně přikývl. "Není k jídlu," přisvědčil a dovolil si k ní přistoupit blíž. "Nejsem zrovna plavecký typ, jestli mě chápeš, ale ty ses ve vodě narodila, takže bys v pohodě zvládla ponořit se mezi trosky, ne?"

"Jídlo?" prohodila nadějeplně a oči ji zazářily.

"Ano," souhlasil unaveně a zamrkal. "Talie ti za to dá něco k jídlu."

Když ji mladičká kelpie nezkusí ochutnat, ani stáhnout pod vodu, bude mít štěstí, když neskončí jako jejich první jídlo na novém kontinentě, ale to si moudře nechal pro sebe a mávl ocasem do míst, kde nejspíš narazili na útesy.

Ale kelpie se toho nevšímala a po břiše se doplazila k vodní hladině, pod kterou zaplula jako úhoř a nechala Morfea stát na břehu.

Jakmile se celá ponořila, její pokožka ztmavla, nohy ji srostly do jediného mohutného ocasu a horní polovina těla sestala téměř k nerozeznání tělem hříběte, kromě toho, že nozdry měla zalepené a nadlouhém krku ji vyrostly žábry.

Podvodní svět se kolem ní rozzářil, když prohlédla a vypouklé oči ji přetáhlo průsvitné víčko, aby ji mořskávoda neštípala na bulvách.

Cítila pach smrti a mrtvol, který táhl od trosek Hvězdy, takže se vydala za ním a to ji brzy přivedlo k samotnému trupu, který byl čistě v půli rozervaný a pohozený kus dál. Propletla se mezi ráhnovím s plachtami, které v mořské vodě vypadaly nazelenale a brzy narazila na tělo zaklíněné mezi trámy.

Mezi všemi těmi mrtvolami zpola vytahanými z podpalubí se jediná zmítala a prskala kolem sebe jiskry, aby odehnala malé žraloky.

Kelpie se prohnala kolem nich a cvakla po nich zuby.

Jakmile ji spatřili, neochotně se vzdálili a rozepluli si rozebrat rozedrané kusy těl a oblečení ostatních lidí, zatímco kelpie doplula až k ní a kopyty začala bušit do spadlého stěžně, který ji držel přimáčknutou k palubě.

Čarodějka měla kolem tváře povlečenou nějakou bublinu, skrze kterou nasávala vzduch, ale zřejmě nedokázala mluvit.

Když se ráhno uvolnilo, odkopla se od lodě a vyrazila k hladině.