²TALIE: Čarodějky, jež nemají srdce

KAPITOLA³⁸ Smrt v plamenech

Lawrence, Kansas
31. říjen roku 1983

Vlasy se jí hrnuly do tváře po náporem studeného větru, ale nebyla jí nějak velká zima, když tam stála na chodníku a ruce měla zaražené v kapsách až po zápěstí.

Shlédla na papírovou tašku, položenou před sebou a zase na dveře.

Provokativně stály před ní: stačilo jen přejít přes štěrkovou cestičku, vyběhnout ty čtyři schody na terasu a udělat dva kroky kupředu; zaklepat na tvrdé dřevo a počkat. To bylo na tom to nejhorší: čekat, až se otevřou a v nich se zalesknou ty známé světlé vlasy.

Morfeus se ji otřel o lýtka. "Na čarodějku jsi patetická."

S tím se nedalo hádat: Mary ji před deseti lety jasně řekla, že po smrti svého otce nechce mít s nadpřirozenem nic společného.

Tak co tu vlastně dělám? pomyslela si Talie užasle.

Odešla z Lawrence hned tu noc, kdy se kvílící Mary skláněla nad Johnem, oživlým díky smlouvě s démonem, ale o pár dní trucování později se sem zase vrátila na pohřeb Maryiných rodičů, manželů Campbellových a o pár let později na svatbu Johna a Mary.

A potom znovu dnes. Naposledy.

Znala ten mizerný zelený dům s těmi jeho žlutými dveřmi dost dobře na to, aby ji pohled na něj rozechvíval podivný pocit v hrudi.

"Prostě tam jdi," zamumlal Morfeus a strčil čumákem do papírové tašky s krabicí miniaturních Napoleonových vojáčků a Medvídka Ruxpina.

Návštěva hračkářství bylo snad to nejhorší, co Talie tohle století zažila: spousta dětí pobíhajících kolem a vydávajíc podivné zvuky jako pískání, chichotání, kňučení a pláč. Opravdu nechápala, jak mohou některé čarodějky děti chovat k jídlu.

Kdo by všechny ty zvuky vydržel jen kvůli obědu?

"Máš pravdu," přitakala náhle a popadla tašku do ruky dřív, než si to stačí rozmyslet. Vyběhla kupředu a dostala se až před dveře, kde se zastavila a zaváhala.

Morfeus ji o něco důstojněji následoval, vyskočil na teresu a zaškrábal na dřevo dveří, ale to zcela zaniklo v hučení větru a ryku poskakujících dětí v kostýmech na ulici. Talie trochu přistoupila kupředu, ale když se odhodlala zaklepat, okenice hlasitě práskla.

Otočili se po zvuku a za záclonou spatřili stín, který podezřele připomínal ženskou postavu s dítětem v náručí.

Ten letmý pohled stačil, aby se Talie otočila a utekla.

ve Stull cemetery
dalšího dne v noci

Zhluboka nasál pach doutnajícího obětiště. "Říkal jsem si, kdy mě vyhledáš," prohodil a vystoupil ze stínů.

Talie na něj kamenně hleděla, zatímco Morfeus za jejími zády tiše syčel s chlupy zježenými po celém těle. Měl sto chutí utéct a nechat ji tam s tím odporným démonem samotnou, ale čest a strach ho držely na místě pevně přitisklého k jejím lýtkům.

"Víš, co chci," odsekla a založila si ruce na prsou. "Zruš. Tu. Smlouvu."

Démon tiše sykl. "Ou," bolestně zavřel oči, "obávám se, že to je nemožné. Víš, smlouva s ďáblem nemá žádná malá písmenka a pasáž o odstoupení."

"Nevěděla jsem, že se někdo jako ty obtěžuje se smlouvami."

Rozhodil ruce do stran. "Každý dobrý syn poslouchá svého otce. Jistě, ty o tom nemůžeš nic vědět, když je tvým otcem ďábel ví kdo, ale my ostatní..." otočil se k ní s jedovatým úsměvem na rtech, "jsme loajální."

Talie přimhouřila oči. "Luciferovi? Jsi jeho děvka, ne syn."

Oči mu žlutě zasvítily a ruce zaťal v pěst, ale vzápětí se usmál a znovu vypadal jako normální lidský farář z místního kostela. Nechal si na sobě celou sutanu, kromě stříbrného kříže na prsou a ustupující vlasy se mu chvěly.

"Měl celý sbor děvek, které mu darovaly srdce," odvětil, když se uklidnil, ale v jeho pobaveném tónu byl osten vzteku, "škoda, že jsou teď ohrožený druh."

"Tohle mě přestává bavit," utrousila Talie. "Nenuť mě to opakovat."

Chvíli mlčeli a jen naslouchali, jak kdesi daleko obchází hrobník mezi hroby s baterkou a kontroluje, jestli se tu nezdržují nějací vandalové, nebo zrůdy, jako například skupina mladistvých teenagerů s drogami, mladí milenci, nebo obvyklí náštěvníci jako čarodějka s démonem.

Talie neklidně převážila váhu na druhou nohu.

Někde hluboko pod ní, nebo docela mělce pod povrchem vřela brána pekla a cítila Azazelovu přítomnost. Kdyby se zaposlouchala, možná by zaslechla šeptavé hlasy démonů a utrápených duší.

"Mary Winchesterová zítra zemře," odvětil démon a urovnal si hábit, ale po očku se na ni díval, "pokud ti ovšem nejde o něco jiného než o její tělesnou schránku..."

Talie mlčela, jen zlostně zatínala pěsti.

"Například o její duši," dokončil tiše a zle se usmál. "Samozřejmě, protože uzavřela smlouvu s ďáblem, je automaticky odsouzena k Peklu, pokud ovšem –"

"By někdo nebyl ochotný se dohodnout," dokončila.

Greenville v Illinois
6. listopad roku 1983

Stehenní kost, dvě žebra, snubní prsten a kousek látky.

To bylo vše,  co zbylo po Mary Winchesterové, rozené Campbellové, po hrozivém požáru jejich rodinného domu. Ohnisko vzniklo v dětském pokoji jejího mladšího syna, sotva kojeňátka ležícího v náručí jeho otce nedaleko.

Johna Winchestera viděla poprvé od jejich svatby, které se účastnila v zadních řadách, dost daleko na to, aby ji Mary neviděla, i když se rozhlížela do poslední možné chvíle.

Byla tak krásná a šťasná, když ji navlékl prsten, který teď měl založený v kapse. A teď bylo všechno to, co byla a kým byla nacpané do děsivě malé skříňky, kterou uložili pod pomníček v Greenville.

"Do tvých rukou, Bože, svěřujeme naší sestru," zamumlal kněz se skloněnou hlavou, "neboť věříme, že žije i když zemřela," pokračoval do ticha; Talie klouzala očima po stromech a hrobech, takže si všimla, že John pevně upírá pohled kupředu s pevně zaťatou čelistí. "A prosíme tě, ať ji všechno, čím se v lidské slabosti provinila, tvá milosrdná láska odpustí. Skrze Krista, našeho Pána. Amen."

"Amen," zopakovali všichni; všichni, kromě Johna a Talie.

Zaujatě sledovala, jak s kamenným výrazem a rázným kývnutím hlavy přijímá kondolence, zatímco se nad skříňkou s jeho ženou zavírá země.

Jednou rukou držel Sama, zabaleného v pokrývkách a tou druhou svíral ruku Deana, co se velkýma zelenýma očima rozhlížel kolem; ostatním pozůstalým nevěnoval pozornost, dokud se nepodíval na Talii, která mu jeho pohled oplácela.

Lehce se pousmála koutkem rtů a obrátila se, aby odešla, ovšem přímo před ní stála Tasha Banesová a zahrazovala ji cestu. "Co tu děláš?"

Tasha nadzvedla obočí. "Mnozí by se na tohle mohli ptát tebe."

"Chceš mě provokovat, nebo máš něco na srdci?" opáčila Talie a založila si ruce na hrudi. "Jsem docela unavená, víš?"

"Tomu věřím," přitakala Tasha s nebezpečným úsměvem. Než se však Talie stačila rozhodnout, jestli toho o ní a smrti Mary Winchesterové ví víc, jak slibují její oči a stojí to za to, aby ji zaživa pohřbila, Tasha pokračovala: "Můžu ti pomoct."

"Nepovídej," odtušila, ale probudilo to v ní zvědavost. "S čím?"

Tasha se usmála. "Pomůžu ti najít Morganu le Fay."