²TALIE: Čarodějky, jež nemají srdce

KAPITOLA³⁹ Hračky pana Esnana

Westlake, Virginie
24. prosinec 1987

Kráčela kupředu ulicí a nad hlavou si držela jasně žlutý sněžník, který ve světle tlustého měsíce zářil jako hlavice rozzářených pouličních světel, nebo jako jedno z mnoha barevných světýlek za výlohami obchodů.

Naklonila se k jedné takové výloze, která propouštěla měkké a čokoládové světlo; nechala sníh sklouznout po látce sněžníku a se zacinkáním zvonečku vstoupila dovnitř obchodu.

Pan Esnana, kterému místní hračkárna patřila, zvedl oči od dřevěné hračky, co svíral v kostnatých prstech a zamžoural na nově příchozí překvapivě bystrýma očima skrytýma za tlustými skly lupy.

"Hleďme," vydechl a sňal brýle, "nečekal jsem tě tu tak pozdě."

Přitáhla si k tváři huňatý límec kabátu a sklopila oči, půvabně se usmívajíc; všechno, co měla na sobě a co dělala, bylo půvabné: vypadala jako dáma a dívka v jednom; přestože byl venku mráz, tváře měla bledé jako mléko, beze stopy po zrudnutí.

"A zase nečekala, že budete mít tak pozdě otevřeno," opáčila sladce a zavřela sněžník, který vložila do stojanu stojícího u dveří.

Ráj hraček pana Esnana, přistěhovalce, byl opravdický ráj pro všechny děti a děti v dospělých tělech – celý obchod byl jako jedno velké hřiště, vyšší než širší s obrovskou horskou dráhou pro vláčky uprostřed.

Prakticky všechno (včetně nábytku, vysklení oken, tapet a koberce) byla práce pana Esnany, který se vždy krčil za svým stolem v dílně, nebo u pultu.

Jedno rameno měl výš, než to druhé a velkou, podivně zašpičatělou hlavu měl holou až na pár chumlů sněhobílých, načechraných vlasů: občas svou pleš skrýval pod dlouhou kouzelnickou čapkou s rolničkou, která neustále cinkala, ale teď byl prostovlasý.

Jen v samotě na sebe bral svou pravou podobu.

Sklonila hlavu v uctivém pozdravu. "Je mi potěšením tě zase vidět, Ananse," řekla a pohlédla na něj, jak si ji měří všema svýma osmi očima.

Opět se obrátil ke své hračce a přikývl.

Morgana le Fay vyčkávala a dívala se, jak převrací kus dřeva v prstech, pokrytých tuhými tmavými chlupy; obratrně používal tři až čtyři ruce: na jednom místě pracoval s dlátkem a zároveň na dalším jemnil dřevo kouskem brousku.

"Labuť?" opáčila po několika minutách ticha.

Jemně se usmál a odhalil drobné špičaté zuby s výraznými kusadly; odložil nářadí a položil si labuť na dlaně: i když byla nadokončená a jedno křídlo stále vězelo ve dřevě, zachvěla se a začala se slepýma očima rozhlížet kolem sebe a pohybovat dlouhým krkem; pootevřela zobák a němě zakřičela a mávla křídlem.

Ananse ji sevřel v rukou a labuť zase znehybněla. "Ještě není dokončená," poznamenal a píchl jednou z noh směrem nad ně.

Na provázcích se tam houpala různá zvířata: chameleoni, ptáci, levharti, lvi a pavouci; přímo před jejíma očima se začala pohybovat, hýbat se na pružných provázcích a vydávat různé zvuky. "Je to... působivé," uznala Morgana opatrně.

"Moje děti," zašišlal Ananse přes pavoučí kusadla a zamrkal očima. "Moje výtvory, můj odkaz," upřeně se na ni zadíval, "ale ty tu nejsi kvůli dětským hračkám, že?"

Aniž by čekal na odpověď, zvedl své tlusté tělo na stůl a nohama se opřel o stěnu, aby nespadl; jednou z nohou zašmátral pod stolem a vytáhl odtamtud kousek látky se zabalenou skříňkou. "Opravil jsem ji, jak jsi chtěla."

Morgana nedočkavě rozbalila plátno a nechala ho sklouznout na stůl; obdivně vydechla a ani se nestažila skrývat potěšení.

"Je to mistrovská práce, pane," zašeptala a přejela prsty po zlaté západce skříňky a výjevech apokalypsy. "Věděla jsem, že jsi ta nejlepší volba, Ananse," dodala a dopřála mu drobný úsměv na svých rtech. "Ostatně, stvořil jsi přece svět."

"Na to už si málokdo pamatuje," uznal pobaveně.

Znovu se usmála a sklonila se k jeho dílu, aby ho mohla dál obdivovat, ale najednou před ní na stůl klepla jedna z jeho nohou s háčky a donutila ji zvednout hlavu. "Ach," vyhrkla a usmála se, "málem bych zapomněla na tvou odměnu," řekla sladce a ostražitě sáhla do kapsy kabátu.

Ananse se pohnul kupředu a natáhl ruku. "Děkuji ti."

"Byla bych ráda, kdyby tohle byl jen předkrm naší další, dlouhodobější spolupráce," odvětila, když mu do chlupaté ruky-nohy vtiskla malou lahvičku plnou jasně zelené tekutiny pevně zapečetěnou voskem a kouzlem.

"To bych také velice rád," přitakal a zvedl si lahvičku k očím.

Morgana svou hračku znovu zabalila do plátna a s tichým pozdravem rychle vyšla z hračkářství, než se k ní znovu obrátí.

Když ji na tváři zaštípal čerstvý sníh, vzpomněla si, že svůj jasně žlutý sněžník nechala uvnitř, ale teď už se tam neodvažovala vracet: africký bůh v podobě obřího pavouka nebyl někdo, s kým by se chtěla ve Štědrý předvečer utkávat.

Dlouze vydechla a rázně se vydala směrem domů; sníh se ji rozpouštěl v tmavých vlasech a vpíjel se jí do kabátu olemovaného kožešinou, jak míjela sloupy lamp, lavičky a hloučky zamilovaných párů, nebo teenagerů ze střední třídy, kteří opile prozpěvovali koledy.

Někde zdálky před sebou uslyšela tóny Let it snow; křivě se pousmála a zamířila za zvukem, který samozřejmě zněl z malého domku s bílým plotem, který se zcela ztrácel pod vrstvou sněhu.

Na terase a střeše byly pověšeny girlandy cesmínu, jmelí, břečťanu a barevných světýlek, které tam Hank se svou tvrdohlavostí pověsil jako vánoční výzdobu, kterou museli mít všichni na předměstí Westlake jako povinnou sousedskou účast na svátcích.

Morganě osobně stačila hranice před třemi dny, kdy na dvorku tiše slavila Alban Arthuan s několika alternativními hospodyňkami ze sousedství.

Ovšem už kvůli Elise a Joshovi svolila k večeři a dárkům. A také ke stromku, což ji připadalo jako nevětší vulgarita ze všech křesťanských tradic, které se k Vánocům pojily.

Za ty roky se naučila mlčet a v tichosti trpět zpěv koled, návštěvy sousedů a balení dárků, alle nic na světě ji nepřimělo vařit, takže když si oklepala boty od sněhu a vstoupila dovnitř domu, do nosu ji uhodil pach pečeného krocana s kaštanovou nádivkou, se kterým se celý den Hank páral.

Lahodná vůně ji zaštípala v nose, ale zároveň s ní ucítila i něco jiného, co ji zježilo chloupky vzadu na krku: pocit nebezpečí.

Zůstala stát v předsíni, když za sebou zavřela dveře a přispěchal k ní Hank se zástěrou kolem boků a úsměvem; políbil ji na tvář a stáhl z ní kabát i se skříňkou hluboko v kapse. "Violet, drahoušku!" vyhrkl a objal ji kolem pasu. "Neuvěříš, kdo sem přišel na večeři!"

Strojeně se usmála: věřila tomu, protože ten pronikavý pach jasmínu se táhl jejím domem jako pachová značka a vedla do obývacího pokoje, kam ji Hank dovedl.

"Ahoj, Violet," pronesla Talie a široce se usmála.