²TALIE: Čarodějky, jež nemají srdce

KAPITOLA²⁹ V rytmu charlestonu

Chicago / New York
the golden twenties

Na amerických březích vystupovala z parníku s těžkým srdcem: Irsko bylo vždy jejím domovem, ale výbuch, jak to nazvala Nadia, bude mít epicentrum v Evropě a od toho chtěla být Talie co nejdál.

Od pomsty Německé říše a britských Strážců slova.

Jediným americkým exemplářem z jejich větve, se kterým se setkala, byl Michael Winchester a s ním se na jednom kontinentě dalo žít mnohem lépe než s vrahy ze stínů.

Koneckonců Evropa se stále zotavovala z prožitého traumatu a stavěla nové hranice, zatímco ve Spojených státech amerických se tančilo v lesklých střevíčcích, rvalo se v černých hospodách a zpívalo se nahlas a v kteroukoli denní, či noční dobu.

Talie nikdy nezažila normální dětství, ale když viděla všechno to peří, korálky a třpytky a šampaňské z černého trhu, cítila se jako dítě.

V Evropě spal drak, ale Státy byly jeden velký večírek.

Cítila se skoro zahambeně, když odhalila lýtka na veřejnosti v banánové sukénce a když se ji vlasy ostříhané na mikádo kroutily kolem tváří, když se smíchem hopsala do rytmu charlestonu.

Stala se garsonkou a poprvé se svém životě se vezla na vlně lidskosti: chodila do barů v krátkých rukavičkách a šatech bez rukávů, smála se a pila koktejly, které ji připravovali mrkající barmani s tenkým knírkem pod nosem.

Poprvé se cítila, že mezi ně doopravdy patří. Kouzla, Sabat, Lucifer... Všechno mizelo, když docupitaly na parket a rozvlnily se v řadách stejně oděných garsonek.

Měla na perfektní couturiérku moc plná ňadra, úzký pas a široké boky, protože podporovaly módu chlapeckých postav, ale Talii to nijak nevadilo, stalo ji tančit, vozit se v ruských kolech a kouřit z dlouhé ebenové špičky.

Ovšem každý dobrý sen musel jednou skončit.

Ten její skočil 26. října roku 1929 z nejvyššího patra newyorského hotelu Fairfield Inn ve finanční čtvrti poblíž Wall Street a Brooklynského mostu.

Toho dne byla právě ve městě, spala ve velké posteli sotva o několik čtvrtí dál, kde ji zastihla zpráva o krachu na burze – sen o zlatých dvacátých letech skončil s telegramem na Wall Street, který si vyzvedla odpoledne.

Měla na sobě šaty, ve kterých v noci tančila v klubu, linky na víčkách měla rozmazané do šmouh a jedna rukavička ji chyběla, ale ihned po přečtení telegramu doběhla ty dvě míle naboso v dešti, se střevíčky v rukou.

Korále ji klouzaly na hrudi a šaty se ji lepily k tělu, když si se vší důstojností nazula boty, došla k recepci a cinkla rukou v zašedlé rukavičce do mosazného zvonku na přivolání obsluhy – třicetiletého muže s knírkem a flegmatickým pohledem.

Sotva se na ni podíval a sklonil se ke knize návštěv. "Zdržíte se déle, nebo chcete pokoj v nejvyšším patře?"

Talie v tuhle chvíli měla pocit, že její sen neskončil, ale během dvou hodin mu narostly zuby a převlékl se za noční můru. "Chci pokoj pana Jonese," dostala ze sebe nakonec a znovu tvrdě praštila do zvonku, až pronikavě zacinkal.

"Jste manželka? Sestra?" zeptal se stejným, nevzrušeným tónem.

Kocovina, únava a déšť a zmizelá rukavička a osm let večírků plných šampaňského a sexu v ní zabily stud: "Jsem jeho milenka, podváděl se mnou svou ženu a svou sestru a svou dceru a teď chci jít do jeho pokoje!"

Křičela na něj, metresa vlivného podnikatele v továrně na rybí konzervy, ale on se stále klidně díval do té své návštěvní knihy, aby ověřil číslo pokoje a potom ji vtiskl klíč do rukou.

"Prosím, slečno. Číslo 56, můžete jet výtahem až nahoru; postarejte se, aby byl brzy volný. V dalších dnech ho budou potřebovat jiní," dodal a poprvé se na jeho tváři objevil jiný výraz než chladné ignorantství: nepatrně se usmál.

Popadla klíč holou rukou a se zavířením třásní kolem stehen proběhla kolem uhranutých hostů do dřevem obložené kabiny výtahu.

"Až nahoru," utrousila směrem k liftboyovi.

Nemohlo by mu být víc než dvacet a v té své jasně červené uniformě se zlatými cvočky vypadal jako dítě; na kudrnatých tmavých vlasech měl kulatou čepičku.

Voda ji prosákla skrze šaty a ty zprůsvitněly, takže se ji pod tenkou látkou rýsoval tmavý obrys bradavek.

Cítila na sobě jeho pohled, ale neucukla, ani se nepokoušela zakrývat, protože byla příliš rozčilená a vystrašená, než aby ji záleželo na tom, že ji nějaký mladík zírá na ňadra a představuje si její ploché břicho a klín ve svých rukou.

Výtah s cinknutím zastavil a Talie se protáhla ven.

Vždycky měla všechno, co chtěla: nepotřebovala nic platit, ale mít peníze, opravdové peníze, házet jimi, koupat se v nich, strkat je do kapes číšníkům, šoférům a černým muzikantům s trubkami a trumpetami a bubny bylo něco jiného.

Bylo to hříšné a nové a Talie to milovala. Ale teď to bylo pryč, zmizelo to v nenávratnu v několika kusech papíru a rudé skvrně se zlomenými kostmi na chodníku kdesi pod nimi.

Když otevřela dveře s číslicí 56, strnula na prahu.

Poté prošla do pokoje, brodila se mezi lahvemi od vína a akciemi, bezcennými cennými papíry; z některých složil origami, některé jednoduše pomačkal a na zadní stranu jednoho z nich, zatíženého sklenkou, napsal poslední slova.

Pro dluhy bankéřů musel prodat byt, ve kterém se Talie probudila, její šaty a diamanty, které ji dal za trochu milých slov a možnost ji jednou za čas polaskat.

A nakonec zaplatil i svým životem, který už také neměl cenu.

Talie by nejradši křičela vzteky.

Zařídila si svůj život, který fungoval a fungoval dobře a teď to sprostě překazil svou sebevraždou a Černým úterým a hospodářskou krizí, ve které si nikdo nebude napouštět vanu šampaňským a kdy nikdo nebude tančit na stole v plných barech.

Nastávala hubená třicátá léta a evropský drak se konečně pomalu probouzel ze spánku, připravený chrlit oheň.