²TALIE: Čarodějky, jež nemají srdce

KAPITOLA¹⁴ Doktor a maska vrány

Benátky, barokní Itálie
2. květen léta Páně 1629

Lékař zasmušile zvedl hlavu a mlčky si začal do kabely vkládat nástroje na pouštění žilou; když skončil, urovnal si háv a odkašlal si. "Není to dobré," poznamenal dobrou angličtinou.

Talie se zachvěla a mdle se usmála. "Myslíte, doktore? Cítím se nedobře."

Potila se po celém těle, především pod těžkými šaty; pot ji stékal do prohlubně mezi ňadry v dekoltovaném živůtku a vpíjel se do límce s italskou krajkou.

"Alespoň zemřu hezky oblečená."

Byly to vskutku krásné šaty, které získala darem od svého nového mecenáše: rukávy byly podle poslední módy zkrácené nad lokty, stažené a zdobené manžetami. Dvouvrstvou sukni kolem sebe rozprostřenou s vrstvami spodniček a táhlou vlečkou.

"To neříkejte, madame," vyhrkla Madeleine téměř v slzách a ponořila hadřík ve studené vodě, aby Talii setřela pot z čela.

Nechala se jí mlčky opečovávat, protože to tak bylo pohodlnější: ostatně se zdálo, že si ji ta ubohá dívka doopravdy oblíbila – ne, že by ji nemohla být za nic vděčná, ale takhle bezmezná úcta Talii překvapivě zachutnala.

Nechala si ke rtům přiložit číši a letmo se napila hustého a kyselého vína, které jediné bylo v Benátkách k dostání, když před několika měsíci propukl mor.

Poté se svalila na lenošku, kde se poslední dva dny třásla v lepkavé horečce, než se k ní dostal jeden z posledních doktorů, kteří měli čest a odvahu na to, tu zůstat a pokoušet se ulevit nemocným.

V Itálii to byl obzvlášť podivný úkaz, protože si tu stále pamatovali velký mor ze 14. století, který Apeninský poloostrov téměř vyhubil.

Ovšem pokud tenhle lékař je Angličan, podivné na tom není nic.

S konečnou platností zaklapl kovovou sponu na kabele a narovnal se. "Vykazujete všechny znaky moru. Je mi líto," odříkal naučeně a upřeně se ji díval do lesknoucích se očí.

Nedal najevo překvapení, když se ušklíbla a odvrátila se. "Vypadněte," zamumlala unaveně a zavřela oči.

Madeleine k ní okamžitě přiskočila a začala ji v dobré víře křísit čichací solí s vonnými krystaly, která Talii jen škytavě rozkýchala.

"Možná sem přijdou moroví doktoři," poznamenal ještě, než Talie poslepu nahmatala poloplnou číši s vínem a chtěla ji jeho směrem mrštit;mkdyž se jí však podařilo kolem ní omotat prsty, bez dalšího slova vyběhl ze dveří a práskl jimi za sebou.

Talie se vína místo toho napila a vytáhla se do sedu. "Přines pergamen, Madeleine, potřebuji napsat dopis."

"Dopis, madame?" opáčila Madelaine a upřela na ni velké oči.

"Ano," zopakovala Talie úsečně. "Dopis."

Když ji konečně přinesla na klín desku ze dřeva s celou pisací výbavou, roztřesenou rukou zvedla husí brko a píchla jeho naostřenou špičku do bříška prstu. Zavřela oči, když se na kůži vyrosila kapka rudé krve.

"Madame!" vyjekla dívka zděšeně a pokusila se po její ruce sáhnout.

Brk hladově nasál její krev. "Co myslíš?" zamumlala Talie a ostře se na Madeleine podívala: ta pod jejíma očima rychle cukla a ustoupila. "Co bude lépe vystihovat mou ubohou existenci? Čím bych měla začít?"

Morfeus jí vyskočil do klína a hlasitě zapředl. "Milosrdná?"

"Ten kocour mluví!" vyhrkla zbledlá Medeleine a bez vyzvání se posadila na lenošku; očima těkala sem a tam a vypadala na omdlení.

"Vezmi si čichací sůl," doporučila ji Talie ledabyle a obrátila se k připravenému pergamenu. "To je moc patetické," řekla směrem k Morfeovi a zase se otočila s Madeleine. "Jsem čarodějka a on je můj společník. Nějaké otázky?"

"Madame," vydechla dívka a zavřela oči.

Na okamžik ji Talii bylo líto: přece jen byla sirotek, sotva čtrnáctiletý. Tolik bylo mě, když mě moje matka začala nenávidět, pomyslela si Talie najednou a odvrátila oči.

Zachránila ji od živoření v pařížském nevěstinci, protože v ní rozpoznala Moc a potřebovala mít u sebe někoho mladého, někoho živého, aby zaplašila myšlenku na Morganu a svého syna, kterého odvedla neznámo kam.

Ovšem nehodlala se před ní dál skrývat, ne když utekla od čarodějnických procesů ze Skotska do Itálie, kde nalezlo útočiště mnoho čarodějek.

"Co takhle drahá?" navrhla Talie.

Morfeus se nad tím na chvíli zamyslel. "Budeš se muset hodně ponižovat, to chápeš, že? Stojí ti to za to? Jaká je pravděpodobnost, že to byla právě ona, kdo to na sebe seslal?"

"Podívej se na mě," vyzvala ho suše, "umírám v krvi a hnisu. Chci žít tak dlouho, abych našla to kouzlo a použila ho Morganu. Potom ať mě klidně sežerou vrány," zavrčela a jako na odpověď se ozvalo rázné zaklepání.

Talie si s Morfeem vyměnila pohled, ale potom se zvedla Madeleine a naprosto klidně šla otevřít.

Za nimi stál morový doktor.

Byl černý jako sama Smrt, ale plášť měl dole u lemu zablácený, jako by se procházel po břehu kanálu. Oči mu zakrývaly skleněné čočky, jaké se za dob klidu používaly do dálkohledů a celou tvář mu zakrývala dlouhá, zobanovitá maska plná páchnoucích bylin, která plynule přecházela do koženého límce.

Na hlavě měl plochý klobouk a v rukou v kožených rukavicích držel krátkou dřevěnou hůl na odhánění davu dotěrných nemocných.

"Jsem poctěna," zamumlala Talie, když sňal masku.

"Rád bych řekl, že mě posílá moje matka," začal pomalu a trochu se ušklíbl, když přičichl k bylinám v masce, "ale jsem tu tak trochu na zapřenou, jestli mi rozumíš. Víš," začal a přisedl si k ní na lenošku, "nejdřív jsem s ní souhlasil," uznal a pohodil klobouk do pokoje na zem, "ale potom," naklonil se k ní a odhrnul ji z čela pramen tmavých, potem nasáklých vlasů, "jsem si vzpomněl na tu tvou krásnou tvářičku."

"To mi vážně lichotí," zašeptala a vycenila zuby. "Nerada bych, abys měl kvůli mě problémy. Ale ještě neraději bych tu bídně zemřela."

Pousmál se a vytáhl ze záhybu pláště černou knihu. "Za tohle by mě moje rodina mohla ukřižovat," nadhodil ledabyle s vychytralým zábleskem v očích. "Čarodějky z celého světa k nám přicházejí a platí za to, aby do ní mohli jen nahlédnout."

"Já vím," utrousila Talie s nucenou trpělivostí, "a platím."

"Ještě ne dost," odvětil s úsměvem a téměř namátkou ji otevřel na správné stránce. "Kouzlo silného dubu," přečetl a otočil se na ni. "To zní jako něco, co by tě mohlo uzdravit, že?"

Talie se donutila usmát. "Jednou se ti za tohle všechno odvděčím, Gideone. Tobě a celé tvé rodině. To ti přísahám," zašeptala se zaťatými prsty.