²TALIE: Čarodějky, jež nemají srdce

KAPITOLA⁴⁸ Sabat z Klamathu

Klamath v Kalifornii
2. červenec roku 2007

Málokdy ji viděla takhle rozzuřenou a bezmocnou; co si pamatovala, vlastně ji takhle uviděla úplně poprvé a i když by ji to nenapadlo, nebyl to hezký pohled: chřípí měla rozšířené, oči ji žhnuly a líce měla začervenalé. Byla nepříčetná.

"Tak fajn," zamumlala Zena nakonec a protočila oči v sloup. "Chceš vodu, nebo tak něco?" zeptala se s falešnou starostlivostí. "Vypadáš, jako by se o tebe pokoušel infarkt."

Gertruda se suše uchechtla a zamíchala hustou polévku, kterou vařila ve velkém kotli nad modrým ohněm, který udržovala naživu jemným pohybem prstů. "Měla by sis promluvit s Vandou. Byla nedávno v Indii a od té doby neustále mluví o zklidňující technice jógy. Ale podle mě," nadhodila a popadla žhavý hrnec do holých rukou, "není trápení, které by nevyřešil pořádný dlabanec."

Elvíra se na ni vztekle zadívala a založila si ruce v bok. "Tohle je v pohodě," řekla nuceně klidným hlasem a dlouze vydechla. "Všechno jde podle plánů."

Zbylé čarodějky si vyměnily pohledy: všechny kromě Talie, která seděla na pohovce s nohou přehozenou přes nohu a ledabyle si prohlížela nehty na rukou; zpráva, že je Elisa Day mrtvá, mezi ně zasáhla jako blesk, ovšem démoni a všichni, kteří byli alespoň zčásti zasvěceni do Luciferových plánů, z toho neměli pražádnou radost – zdálo se, že s její smrtí se celá apokalypsa může odvolat.

"Je to jen malé zdržení," ubezpečila je Elvíra, ale v hlase byla víc než jistota slyšet výhružka pro ty, které by snad chtěly zpochybňovat její vedení.

A opravdu to fungovalo: všechny mlčely a upíraly oči na zem; když se ubezpečila, že její pozice je dočasně zachráněná, rázně kývla a se zašustěním šatů a rázným dupáním rozrazila dveře a vyšla ven.

Všechny mlčely, takže jasně slyšely, jak cestou po schodech klopýtla a špičkou boty nakopla nějakou slípku, co se ji připletla do cesty; syčivě zaklela a pověsila se na chatrný plot, kterým byl celý dům obehnaný.

Zena se tiše zachichotala do dlaní a Talie ji přejela líným pohledem s mírným úsměvem, ale koutkem oka sledovala i ostatní.

Všechny plány šly kčertu a ta, co je má vest, jim je k smíchu. Skoro jako by mi to usnadňovala, pomyslela si Talie s úšklebkem a prohlédla si pečlivě upravené nehty: ať si s nimi dělala, co chtěla, vždycky nakonec začaly od lůžka černat a zaostřovat se jako drápy.

Byla to jedna z položek daně za moc.

"Nalijme si čistého vína," uslyšela se říkat a zabalila prsty do pěsti. Všechny čarodějky se na ni vyčkávavě zadívaly: její přítomnost tu víceméně trpěly, ale všechno jejich znechucení byla jen kapka oproti tomu, co ony probouzely v Talii.

Odpad. Tohle mi tu nechala.

"I kdyby," pokračovala pomalu, naoko váhavě, "se nám to podařilo, co z toho vlastně budeme mít my? Ano, chápu, že představa postapokalyptického světa může některým z vás připadat přitažlivá –"

"Svět je nám ukradený," přerušila ji hrubě Juno a ošklivě na ni vycenila zuby. "Stejně jako jsi nám ukradená ty," dodala a pohodlněji se rozvalila v křesle.

Kdysi dostala jméno po římské bohyni, ale nepřipomínala ji ani náhodou: byla trochu oplácaná, s krátkými prsty, které jako by pořádně nesrostly poté, co jí je před lety starší z jejich řádu zlomily. Na spáncích měla chumáče zrzavých vlasů a mezi předními zuby měla mezeru, ale i přes svůj nepronikavý vzhled její přítomnost v sabatu měla smysl – byla až děsivě zručná ve všem, k čemu se využívala krvavá magie.

Talie se uculila, ale uvnitř ní hořel vztek. "Chápu," řekla tiše, ale pevně, "že ve vás neprobouzím nadšení, ale poučila jsem se." To tedy ano, vy mrchy. Ani nevíte, jak moc. "Musíme držet při sobě a myslet realisticky." Až s vámi skončím, budete všechny hořet. "Dostat Lucifera z jeho klece... Skvělý nápad. Na první pohled.

Nesmíme zapomínat na to, že je to anděl. Archanděl, druhý syn Boha! Ano, stvořil nás ze své krve, ale co pro nás bude mít za naši oběť? Poděkování? Poplácání po zádech? Vím, že hodně z vás by se nechalo stáhnout z kůže jen proto, aby mohlo ležet v jeho stínu, ale –"

Chyba! Ani si nevšimla, že zvýšila hlas a nechala do něj prosáknout své opovržení, ale ostatní čarodějky si toho byly jasně vědomy a nehodlaly to od ní trpět.

Juno se rozzuřeně postavila a Talie si ihned, jak zmlkla, všimla si jejího vítězoslavného pohledu v pichlavých očích. Namířila na Talii kostnatý prst a zaskřehotala: "Tohle je rouhání! Dost silné i na tebe, Talie! Tys nikdy nevěděla, kdy mlčet."

To bolelo. Hlavně proto, že to byla až nepříjemná pravda. Talie posbírala zbytky své důstojnosti a s tichým skřípotem zubů vstala s hlavou zvednutou, zatímco ostatní seděly a zablýskala očima po spokojené Juno.

"Jess," řekla s pohledem upřeným na její tvář, "odcházíme."

"Ty odcházíš," opravila ji Juno a přimhouřila oči jako ropucha, "Jessica tu může zůstat, když chce," přiblížila se k Talii a dýchla na ni kyselý pach, "a ona chce," zašeptala ji do tváře a lačně sledovala její rty, které sebou slabě cukly.

Bylo to jako políček, ale Talie to nesla důstojně.

Když o pár minut později klopýtala přes les za hranice kouzelné bariéry, střídavě zatínala pěsti a luskala prsty, jak odolávala touze je všechny nechat rozpadnout se v prach.

Být vypuzena ze Sabatu, do kterého byla přijata před stovkami let, ze Sabatu, cechu čarodějnic, to bylo kruté. Ovšem nechat se vyhnat z mizerného čtyřčlenného sabatu a nechat si ukrást učednici, kterou zachránila před krutou smrtí?!

"Tohle jim teda neprojde," zašeptala zuřivě, aby zchladila svůj vztek; náhle se jí jako z vody v mysli vynořilo řešení a Talie se usmála.