²TALIE: Čarodějky, jež nemají srdce

KAPITOLA¹¹ V kruhu čarodějek

po setmění

Jakmile začalo slunce zapadat, mýtinu jako na povel olemovaly hořící hlavy pochodní; na okamžik to vypadalo, že znovu nastává nový den.

Scarlet postávala v pozadí a sledovala dění kolem sebe: vypadalo to, že si každá větev pořádá svou vlastní oslavu dnešního svátku; ve svých kroužcích zapalovaly malé ohníčky, které měly sloužit pro mrtvé jako majáky a místa k odpočinku.

Mnohé z nich zapomněly, z jaké tradice jejich víra pochází a od toho tu byla Iris, která šouravým krokem bosa procházela mezi nimi a těm, které ji naslouchaly, vykládala, jak oslava Samhaina probíhá.

Scarlet po chvilce zaváhání popošla blíž, aby ji také zaslechla.

"Tahle noc," říkala právě, "je jediná, kdy mrtví mohou opustit podsvětí a navštívit nás tady na Zemi ve hmotném těle."

"Mrtví by měli zůstat tam, kde jsou."

Scarlet se otočila po hlase.

Vedle ní se nenápadně protáhla Freya a promluvila tichým, dětským hlasem, zatímco ledovýma očima pozorovala Iris a její výklad. Když sepodívala pečlivěji, uvědomila si, že to, co považovala za kus kožešinového pláště, je ve skutečnosti bílý vlk. Přimhouřil oči a lenivě mávl ocasem.

Freya ho pohladila po hlavě a on spokojeně zavrčel, zatímco vycenil dlouhé zuby. "Naše padlé odnáší valkýry do Valhaly, kde čekají na Ragnarok," pokračovala klidně a prstem s drápem si přejela po stříbrném srpu, který měla pověšený kolem krku.

"To musí bolet, ne?" vyhrkla Scarlet. "Jsi přece vlkodlak."

Teď se na ni Freya poprvé podívala a trochu se pousmála koutkem rtů. "Jistě, trochu to bolí, ale připomíná mi to, že smrt si přijde pro každého z nás a že bolest k životu patří stejně tak jako její překonávání. Patří to k víře mého otce," dodala trochu zasmušile. "Když už jsem nešla v jeho stopách ve smečce, ctím ho alespoň v myšlenkách."

Scarlet odvrátila pohled; nevěděla, co na to říct, protože sama svého otce nikdy nepoznala. Ani netušila, čím byl a jak se jmenoval, nebo jestli vůbec ještě žije. "To je..." dostala ze sebe po chvíli, "chvályhodné."

Freya se vrčivě zasmála a pokrčila rameny. "Zklamala jsem ho."

Chvíli mlčely a než se Scarlet vzpamatovala, přitočili se k nim další čarodějky: šintoistická Kami s rukama zaraženýma do hustého náručníku a indická Satí s rudými, našpulenými rty. "Takže," prohlásila Satí bez okolků, "vy sloužíte Luciferovi? Přijímáte od něj rozkazy?"

"No víš," začala Scarlet zmateně, překvapená změnou tématu a tím, že se na ni všechny se zájmem otočily, "říkáme to, protože to dobře zní, ale ve skutečnosti žádná z nás Lucifera nikdy neviděla, ani s ním nemluvila."

"Je to anděl," vysvětlila Freya nezaujatě.

"Ty ses s nějakým někdy setkala?" vyzvídala Satí.

Freya jednoduše přikývla. "Přichází po polární záři a padají do sněhu jako zranění ptáci. Kmeny na severu se o ně starají a oni jim na oplátku vypráví příběhy a uzdravují. Krátce po pádu z Nebe jsou zranitelní."

"Lucifer byl také anděl, ale spadl z Nebe."

"Shodil ho jeho otec," upřesnila Scarlet, "protože se odmítl poklonit lidem. Svým pádem vytvořil Peklo a sám byl uvězněný do Klece až na dně.

Všechny evropské čarodějky, které se s Mocí narodily, využívaly původně přírodu a modlily se ke keltským bohům. Když se rozmohlo křesťanství a narodil se Ježíš Kristus, některé z nich zběhly a začaly využívat černou magii ve jménu Lucifera. Potom přišla Astaroth a začala obyčejné lidi učit magii výměnou za jejich duše a ty začaly uctívat démony, ale my jsme nezávislé."

Na okamžik se všechny odmlčely a přemýšlely o tom.

Scarlet si zmateně uvědomila, že to, co je pro ni normální, je pro ostatní čarodějky stejně podivné a cizí jako je jejich víra pro ni.

Satí vypadala, že se chce ještě na něco zeptat, ale mýtinou se rozlehlo táhlé zabučení mladého býka a všechny se po něm ohlédly.

"Na sklonku roku obětujeme první mládě z vrhu," vysvětlila Lyra, která se najednou mezi nimi zjevila ve svých žlutých šatech, co zářily v plamenech rozhořívajících se malých ohníčků, rozesetých všude v nemetonu, "jako poděkování za úrodu."

"Slyšela jsem, že někde místo telete pálí čarodějky."

"Figuríny," opravila Satí Lyra upjatě, "látku naplněnou slámou. Symbolizuje všechno špatné a temné, čeho je potřeba se zbavit před nastávající zimou."

"Jak příznačné," poznamenala Freya tiše.

"Je čas na obřad," řekla Iris, když se k nim přišourala a zvláštně pohlédla na Scarlet, která nechápavě pokrčila rameny a následovala ji; Iris ji chytila za předloktí a začala ji táhnout doprostřed nemetonu, kde stál kamenný oltář.

"Co se děje? O co v tom rituálu jde?" zeptala se Scarlet.

"Uvidíš," odvětila Morgana a přehodila ji přes ramena tmavý plášť; naklonila se k jejímu uchu a rty se jí otřela o lalůček. "Tohle je pravá pocta," zašeptala ji do ucha. "Bohyně si čarodějku vybere jen jednou a každá by pro tuhle možnost zabíjela. Navždy tě to změní, věř mi."

Scarlet si zděšeně uvědomila, že na ni všechny přítomné čarodějky upírají pohled, ale to už ji Morgana přistrčila ke kamennému oltáři.

Na desce ležela postava, ve které Scarlet po chvíli poznala nějakého mrtvého mladíka s ostře řezanými rysy a vlnitými hnědými vlasy. Vypadal, že je sotva pětadvacet let starý; byl svlečený do půli těla a na kůži měl krví obětovaného telete nakresleny runy.

Udělala ještě několik kroků, až stála skoro u něj a pohlédla na znak, který měl namalován v místě srdce.

Byl to znak pro přijetí, obrácený pentagram, ale Scarlet více zaujal jeho náhrdelník, který mu nechaly kolem krku; na koženém řemínku měl navlečený drobný stříbrný symbol, který ji byl povědomý.

Naklonila se k němu a odhrnula mu vlasy z tváře. Ve chvíli, kdy si téměř vzpomněla, kde ten symbol viděla, mladík prudce otevřel oči a sípavě se nadechl.

Popadl ji za zápěstí, dřív, než stačila rukou ucuknout od jeho tváře. Upřel na ni oči: duhovky mu kolem zorničky plály žlutou barvou, ale jakmile začal dýchat pravidelně, zase zesvětlaly do oříškově hnědé.

"Kdo jsi?" zašeptala Scarlet tiše.

"Já jsem oslňující Král nebes," odpověděl vrčivým hlasem a oči mu znovu zazářily, "ten, který zaplavuje Zemi teplem a povzbuzuje skrytá semena stvoření, aby se projevila. Zdvihám své zářící kopí, abych osvětlil životy všech bytostí a denně vléval své zlato na Zemi, a zahnal temné síly na útěk."

Scarlet se mu vytrhla a ustoupila o několik klopýtavých kroků dozadu. Pohledem zavadila o jeho nohy: to, co původně považovala za kalhoty a boty byly ve skutečnosti holé nohy pokryté srstí s kopyty.

Přímo před jejíma očima přehodil ty kozlí nohy přes oltář; když se posadil, začal se třást.

Zorničky se mu smrštily do úzkých, podélných čárek, žluť naplnila celé bělmo a na rukou mu z nehtových lůžek začaly růst drápy. Kdo před ní sedí pochopila až ve chvíli, kdy se s lidským výkřikem hrůzy a bolesti chytil za hlavu.

"Rohatý bůh," zamumlala Scarlet zděšeně.