²TALIE: Čarodějky, jež nemají srdce

KAPITOLA⁴¹ Jediný přeživší svědek

Hamilton, Minnesota
4. červenec roku 2003

"Už jsem to říkala policii," zamumlala chabě, ale byl to slabý odpor, který vyšetřující agent snadno překonal.

"Chápeme, že je to pro vás těžké," odvětil ten mladší.

Vděčně k němu zvedla oči, ale viděla v nich jen, jak se musí držet, aby z ní všechno, co chtěl vědět, nevytáhl násilím: ten druhý se ani nesnažil svůj výraz podráždění a netrpělivosti skrývat, jen se tiše opíral o stěnu.

Voják, pomyslela si v duchu. Žádný agent FBI.

O NĚKOLIK HODIN PŘEDTÍM

"Dneska je klid, co?" poznamenala Molly a naklepala polštář.

Až moc velký klid, pomyslela si, když s trhnutím ramen přitakala. "Je to malý město, ale dávám tomu tak dva dny a budeš si ještě zoufat. Dětem začínají prázdniny," vysvětlila a trhnutím provázku roztáhla žaluzie.

"To je vopruz," shrnula Molly a posadila se na čerstvě ustlanou postel. "Když jsem byla na škole, myslela jsem si, že dělat v nemocnici je poslání."

"To je," odvětila klidně a přitáhla si k sobě tácek s léky, které začala metodicky přerovnávat. "Můžeš si jít dát oběd, já to tu dodělám," dodala, když viděla její znuděný výraz přežvykující růžovou žvýkačku.

Molly vyfoukla bublinu a vděčně na ni zamrkala. "Dík."

Přikývla a když Molly odběhla, začala si tiše pobrukovat a rovnat přitom malé plastové kalíšky s barevnými pilulkami; pohybovala boky do rytmu písně Wannabe od Spice Girls, kterou nedávno zaslechla v rádiu; právě se nadechovala k refrénu, když uslyšela vysoký výkřik.

V SOUČASNOSTI

"Přiběhla jsem tam," pokračovala tiše, "a – a viděla jsem ji, jak leží na zemi v kaluži své krve uprostřed chodby."

"Hm," zabručel starší agent a naklonil hlavu na stranu, aby si mohl přečíst jmenovku na její bledě žluté uniformě, "Abigail. Viděla, nebo cítila jste něco podivného? Síru? Studená místa? Vypadávala světla?"

Abigail se na něj skepticky zadívala. "Do toho, agente, řekněte to," pobídla ho a založila si ruce na prsou, "myslíte si, že lžu, abych zakryla, že jsem to udělala já."

"Proč byste to měla být vy?" podivil se ten mladší.

"Každý si to tu myslí," odpovědla už klidněji, "předtím... předtím se alespoň snažili být vstřícní, ale teď? Teď se už ani nesnaží po ničem pátrat, jen hledají nějaký přesvědčivý důkaz, aby mě mohli usmažit na elektrickém křesle."

"Myslíte vraždu Anny Garrisonové?"

Trochu vyděšeně vzhlédla k staršímu agentovi, který si ji měřil tvrdýma očima a němě přikývla. "Před třemi týdny," zamumlala, "bylo to skoro stejný jako teď s Molly... Nemám jim to za zlé, že mě podezřívají, ale prostě se mýlí! Vím, jak to vypadá: jediným svědkem jsem byla já, takže jsem to mohla být jen já, nebo... Nebo snad nějaký –"

"Duch?" dokončil starší agent a výraz mu trochu změkl.

To si pište, pomyslela si Talie, ale jen letmo pokrčila rameny, zatímco si ji oba pečlivě měřili pohledy.

Nebylo to spravedlivé – pečlivě si vybírala nemocnice, ve kterých posledních šestnáct let pracovala: Hamiltonská všeobecná se zdála být tou nejnudnější ze všech v USA, ale už při první zmínce o duchovi se sem musí přihrnout proslulí Winchesterovi.

Nebála se, že by ji John poznal, ale protože si teď hrála na poslušnou lidskou zdravotní sestřičku, nepřišlo jí fér dostat se jim do cesty. Což se nepochybně stane, když se tu budou motat.

"Díky za váš čas," prohlásil nakonec John a zatvářil se, jako by z těch zdvořilých slov měl dostat kopřivku; aniž by se ohlédl, vyrazil z kanceláře vrchní sestry ven na sterilní chodbu, ale Dean se ještě zdržel na tak dlouho, aby jí do ruky vtiskl vizitku.

"Kdybyste si ještě na něco vzpomněla," dodal a laškovně na ni mrkl, když vstal a skoro narazil nosem do futra dveří.

Talie se ušklíbla, ale hodila si ji do kabelky.

VEČER TOHO DNE

"To je opravdu špatný nápad," zabručel Morfeus líně a pohodlněji se uvelebil na prádelním koši, kde ležel roztažený naznak.

Pokrčila rameny a vhodila si do úst další kostičku čokolády: byla hořká s kousky oříšků a ještě živých červů, kteří ji lechtali na patře; ležela ponořená do horké vany a celou ji obklopovala pěna z bílých bublinek.

Morfeus v horku usínal, zatímco si Talie dolévala několikátou sklenici červeného vína a přemýšlela. "Když jim s tím duchem pomůžu, vypadnou z města dřív."

"Když jim s tím duchem pomůžeš," zamumlal neochotně, "začnou se ptát na věci, na které nebudeš mít odpověď, která by se jim líbila," odvětil Morfeus se svou otravnou zarputilostí.

"Možná bychom sem měli zavolat jiné lovce," napadlo ji najednou a rozkousla obzvlášť tučného červa, ze kterého ji do úst vytekla pikantní šťáva, "když se budou prát mezi sebou, nebudeme je zajímat."

Morfeus nad tím chvíli přemýšlel. "To by šlo. Co třeba Dayovi?"

Talie podrážděně zasyčela a napila se vína, aby zchladila svůj vztek; neviděla svého syna a sestru od chvíle, kdy z Westlake před roky utekla. "Nejspíš si mě ani nepamatují." Elise bylo jednadvacet a Josh už byl dospělý muž.

Jakým měl být už před tři sta padesáti lety, kdy ho Morgana vytáhla z jejího lůna; matka jí neřekla, proč přesně se rozhodla ho probudit z magického spánku ve dvacátém století, aby si mohl hrát na staršího bratra své tety.

A Talie se neptala ani na to, proč ho do něj vlastně začarovala; bylo snažší předstírat, že její syn zemřel už dávno. "Já vlastně nikdy syna neměla," řekla teď nahlas a znovu upila vína. "Myslela jsem si, že je mrtvý už tehdy a celé ty roky pro mně mrtvý byl."

Ale když byl naživu, už to nebyl její syn, ale bratr Elisy Day.

Morfeus na ni opatrně zamžoural očima. "Nebudu ti říkat to, co ti vykládám už patnáct let," řekl a odvrátil se, "už jsem se mohl poučit z toho, že mě nikdy neposlechneš, i když bys měla. Nebyla jsi tu pro něj a brzy zemře. Tentokrát opravdu."

"Já vím," zamumlala tiše a ušklíbla se. "Myslela jsem si, že horší matka než Morgana le Fay neexistuje, ale celou tu dobu jsem tou nejhorší matkou na světě byla já."

Morfeus se nadechl, aby promluvil, ale rozmyslel si to; zavrtěla hlavou a po tváři ji stekla slza. "Celou tu zatracenou dobu."