²TALIE: Čarodějky, jež nemají srdce

KAPITOLA³³ Valčík, poslední tanec

sídlo rodu Styneových
31. prosinec roku 1943

Naklonil se k ní tak blízko, až ucítila jeho dech. "Sluší ti to."

Otočila se k němu s úsměvem, hravě ho kousla do čelisti a zašeptala mu do ucha. "Ještě jednou řekneš něco takového a useknu ti i tu druhou nohu."

Tlumeně se zasmál a zhoupl se s ní v otočce. Levou nohou nepatrně klopýtl, protože s náhradou z lehkého kovu, kterou mu dali Strážci slova byl stále trochu neohrabaný a tanec, i tak pomalý jako německý waltz, si vyžadoval určitou zdatnost.

Otáčky zvládal, ale největší problém měl v závěrečném přísunu, kdy se oba partneři měli vytáhnout na špičky.

Sklopil oči dolů, směrem k jejich nohám, ale Talie ho chytila za rameno a povzbudivě mu ho stiskla; pousmál se a přitáhl si ji blíž k sobě: Strážci slov ho chtěli odvolat z aktivní služby, když už ho stáhli z civilní války, ale John si svou jednou nohou vydupal akci.

A tak tu stáli pod nacistickou zástavou a tančili waltz.

Talie se vzhledem k Johnově nervozitě neobtěžovala připomínat fakt, že je sem poslali proto, že jsou postradatelní. Ostatně, komu by chyběl mrzák a čarodějka?

Henrymu, odpověděla sama sobě a dovedla Johna do další otočky. Jeho malému bratrovi.

John se obával, že sedmnáctiletý Henry bude chtít narukovat a usoudil, že když ho zavře ke Strážcům slova, bude ve větším bezpečí než v zákopech, ale Talie s tím tiše nesouhlasila. I ve chvíli, kdy tu riskují horší osud než smrt na něm pracují a učí ho jak zabíjet takové jako je ona.

Bylo těžké se přimět doprovodit Johna ke Strážcům slova, když se na jaře konečně vzpamatoval a přestal být závislý na cizí pomoci a dokázal i sám sejít ze schodů, ale ujistil ji, že jim může být prospěšná k co nejbližšímu ukončení války.

Obávala se, když před nimi stanula, ale když měla vstoupit mezi smečku Thulů, bála se ryzím, lidským strachem.

Stynové měli i mezi čaroději strašnou pověst: jako by nestačila příbuznost s tím příšerkovitým doktorem Frankensteinem, museli se zahrabat do černé magie tak hluboko, až jim nevykukoval ani nos a co víc: převzít uvolněné křeslo Morgany le Fay a mít pod palcem celou Evropu.

Dostali k moci nacisty, zavedli do módy upjaté účesy a cibule.

Talie si nedokázala představit, co mohli udělat horšího, ale Strážci slova ji ujišťovali, že to může být mnohem horší.

"Protože mají tu zatracenou Knihu zatracených!" jak to vyjádřil pan Smith na jedné z porad, kterých se Talie potichu účastnila.

Jen ona a ten idiot Cuthbert Sinclair, kterého stačila začít nenávidět pět minut poté, co se ji představil, zvedli oči a v nich se zaleskl chtíč, který ostatní nedokázali pochopit. Někde v Talii bylo temné místečko, které se při těchto slovech zatetelilo.

Zatracená Kniha zatracených.

Za to stálo přihlásit se doprovolně k akci a navázat kontakty s Židovskou iniciativou, která si dala za cíl vyhubit všechny Thuly, což se vzácně krylo se zájmy Strážců slova.

Stynové byli černokněžníci a byla potřeba mezi ně infiltrovat kouzelníka a Talii se to podařilo na vlastní pěst dříve než Cuthbertovi.

Jediný háček byl, že se sem prodral i John.

Byla to otázka hrdosti dokázat to dříve a lépe než on: dokázala by bez mrknutí oka zradit a kdyby to bylo nutné (nebo by šlo o Cuthberta) i zabít kohokoli z těch tupců, ale Johna Winchestera, který se tak moc bál o svého mladšího bratra a kulhal s tou svou umělou nohou?

Kdyby se dostala tak daleko a držela ji v rukou... Dokázala by ho smést z cesty, nebo ho alespoň zanechat v rukou Thulů? V tom temném místečku doufala, že to nikdy nebude muset zjistit a zabijí ho dřív než to bude muset udělat ona.

Vzhledem ke všem kouzlům, nacistům, Thulům a Stynům bylo pravděpodobnější, že se s Knihou zatracených seznámí tak důvěrně a zblízka, že toho budou do konce svého zbývajícího krátkého života litovat.

I když byla Grimorská čarodějka, nedokázala si představit, co by s ní mohli Thulové udělat, aby si přála zemřít.

Nejspíš by z ní měli radost, asi jako psi z nezničitelné hračky.

V sále byl teplo, ale ona se zatřásla chladem. A strachem, našeptal ji tichý hlásek v hlavě, který podezřele připomínal Cuthberta Sinclaira s tím svým pitomým motýlkem pod bradou.

"Bude to v pořádku," zamumlal John ve chvíli, kdy tanec skončil.

Talie koutkem oka spatřila, jak se k ní blíží Monroe Styne v té své nacistické uniformě a skoro zpanikařila; nejradši by se otočila a s jekem utíkala branou pryč, do Británie, do USA, do té nejhlubší díry v zemi, kam by jeho chladné oči nedohlédly.

"Vypadáte nádherně, slečno Morganová," řekl anglicky.

"Děkuji," odvětila sladce a přijala jeho suchou, chladnou ruku. Podařilo se ji neodtáhnout, když ji tu svou plazí dlaň položil na lopatky a zaujal taneční postoj. "Bála jsem se, že vás zahambím," přiznala se začervenáním.

Monroe na ni blahosklonně pohlédl a zavedl ji do otočky, prudké a agresivně vyčkávavé. "Ano? To jste nemusela, fräulein Morgan," sklonil se k ní a zašeptal: "Jste přímo na roztrhání."

"Nepřehánějte," zamumlala Talie a potlačila paniku.

"Och, to bych si k někomu jako jsi ty nedovolil... Talie." Pokusila se mu vytrhnout, ale sevřel ji ještě pevněji. "Píseň ještě neskončila, fräulein," namítl s chladnýma očima a otočil se s ní, až ji sukně zavířila.

Koutkem oka viděla, jak John bojuje, aby se k ní dostal, ale strhávají ho k zemi a... a odvrátila oči, jako tolikrát předtím.

"Nechte ho jít," zašeptala se zavřenýma očima.

Monroe se k ní naklonil tak blízko, až se ji zvedl žaludek. "Je to Strážce slova, fräulein Morgan. Jsme tak něco jako... jak se to říká? Přirození nepřátelé."

Nějaký stín bolesti, co zažila v Pearl Harbor zmizel, smyla ho z ní Johnova krev, kterou zahlédla na podlaze a jeho jediný, jediný výkřik, který přehlušil kapelu; vyprchal stejně tak bolestivě jako z ní oheň Rohatého boha vypálil Scarlet.

Teď byla Talie, kněžka Luciferova, první Grimorská čarodějka a ta neměla srdce a neměla strach, do kterého by křivila svou tvář.

"Mám prosit o svůj život?" zeptala se chladně.

Monroe si přemýšlivě změřil její obličej a vybočil ze zavedených kroků; nechala se jím vést a kráčela po opuštěném parketu klidně a soustředěně. Tančili jako jediní a kapela hrála jen pro ně valčík, poslední tanec.

Hleděla kupředu, ale neviděla: neviděla rudou krev na bílém mramoru, zlaté svícny a bílé tváře Thulů, které je obklopovaly.

Nic z toho neviděla, ale přesto se dívala.

"Nein," odvětil nakonec a pustil ji, když píseň skončila.

Přikývla a nadzvedla si šaty, i když byly dost krátké na to, aby je netahala po zemi a šla kupředu. Dívala se před sebe, po obou stranách obklopena Thuly, ale neviděla.

Neviděla tělo Johna Winchestera, který tak hezky mluvil o svém bratrovi s tou svou umělou nohou vyrobenou z lehkého kovu, s jeho modrýma očima vytřeštěnýma na skleněný lustr a rty, které se slabě hýbaly.

Neviděla ho, ale slyšela ho. Odcházela a po tváři ji stekla slza, když ho míjela. Jen jedna, jediná.