²TALIE: Čarodějky, jež nemají srdce

KAPITOLA¹⁷ Na palubě Hvězdy

Atlantský oceán, Hvězda
desátý červen v roce 1723

Zaúpěla, když se kocábka prozaicky nazvaná Hvězda svezla po větší vlně a zhoupla se s jejím žaludkem. Paluba se naklonila tak šikmo, že to hodilo na stranu vše, co nebylo přivázané, nebo ukotvené v podlaze.

Což svazek dopisů od britských čarodějek rozhodně nebyl.

Talie zlostně zavrčela, když se sklonila a začala po čtyřech lézt po podlaze ve své kajutě, aby všechny papíry posbírala.

Neměla problém s plutím na velkých lodích, i když tohle byla její první dlouhá cesta, protože předtím se plavila maximálně v průplavu mezi Anglií a pevninou, nebo na dohled břehů podél Francie a Španělska.

Nejhorší na tomhle všem ale bylo to, že celá loď páchla rybinou a nemytými muži, kteří na ni kouleli očima pokaždé, když se k nim přiblížila.

Začala svého rozhodnutí plout s nimi litovat ihned poté, co Hvězda odrazila od britských břehů v přístavu v Plymouthu – odkud před sto lety vyrazila Mayflower – na cestě ze Skotska do Nového světa.

Myšlenka na emigraci do Ameriky se ji držela už dlouho.

Ve skutečnosti už měla zamluvenou pěknou, vzdušnou kajutu na galeoně Bílé velryby, která měla vyrážet další rok z Portsmouthu, ale když ji našel Edgar, společník jedné čarodějky, co na sebe bral podobu havrana, jediná možnost útěku byla Hvězda.

Bylo to už deset dní, co se potáceli v bezvětří na vlnách Atlantiku, ale ta vzpomínka ji stále pálila v hrdle jako doušek alkoholu.

Morfeus líně mávl ocasem. "Nemysli už na to," odvětil.

"Jak si tohle mohli dovolit?" vybuchla Talie, jako by ji k tomu dal pobídku a Morfeus si po kočičím způsobu povzdechl. "Mizerní, pekelní Strážci slova! Vykrádat naše sídla? Dobře, chápu. Vraždit čarodějky? Prosím! Ale využívat staletí naší práce k vlastním účelům?" vyštěkla a rozzuřeně sevřela dopis v rukou. "To je hanebnost!"

"Jeden by si pomyslel, že Morganu a její postoj chápeš."

"To si s tím nepleť," odvětila Talie už klidněji a narovnala zmačkaný papír, aby si ho mohla přečíst. "Kde si myslíš, že je, hm?! Utekla už před lety do otrokářské Ameriky. Kdyby tu byla šance na vítězství v přímém konfliktu, už by to udělala."

"Proto jsme tu my," přisadil si Morfeus a zapředl, když se na něj prudce otočila a přimhouřila oči do úzkých škvírek. "Utíkáme."

"Strategicky ustupujeme," odvětila a hodila dopis na stolek. Přitáhla si k ústům sklenici vína a mohutně si lokla husté brečky, která páchla solí a rybami, stejně jako všechno, co chvíli leželo na lodi.

Talie měla dojem, že i ona tak páchne, proto se k ní Morfeus posledních pár dní tak přítulně lísá. "Mám hlad," zamumlal kocour.

"Máš rybu," odsekla nerudně a kopla střevícem do misky se shnilou rybí hlavou, kterou provrtávaly bílá tělíčka larv. "Jestli to nechceš, sním to já," dodala.

Poté, co se s ostatními čarodějkami odevzdala Luciferovi v katedrále svatého Pavla v Londýně na Grimorském pahorku, její chuť na odporné jídlo ještě vzrostla – prakticky už nedokázala strávit nic, co nebylo v pokročilé fázi rozkladu.

"Však víš, že jakmile se začnou líhnout červi, neodolám."

Morfeus si odfrkl. "Dobrou chuť."

"To spíš zkaženou chuť," opravila ho, když si talíř přitáhla k sobě a začichala: páchlo to sraženou krví a hnijícími vnitřnostmi, ale Talii to nijak nevadilo, spíš naopak.

Zabořila prsty do hnědého masa a nastrkala si měkké plátky do úst; červi ji praskaly mezi zuby a dodávaly tomu pikantní, trochu kořenitou příměs, protože jakmile maso shnilo, mělo stejnou, nezáživnou chuť.

V prvních letech ji to znechucovalo, protože byla zvyklá jíst společně s lidmi stejné jídlo, ale teď se musela krmit v ústraní, protože ji jejich jídlo připadalo stejně nechutné jako jim to její. Ovšem mělo to tu výhodu, že potřebovala jíst méně často.

Relativně brzo v sobě objevila i kulinářský zájem.

Bylo to poprvé, kdy se začala doopravdy zajímat o to, co jí a zapojovala se do toho: ostatně i mladé čarodějky, které si k sobě brala na cesty jako pomocnice, neuměly mít pro její stravování pochopení.

Když měla všechno snědené, dočista vylízala dno talíře a ocucala si konečky mastných prstů; spokojeně se uvelebila na židli, když z chodby uslyšela pronikavý křik.

"Fiono? FIONO!"

"Měli jsme si připlatit za možnost tuhle cestu přežít v lodním koši," poznamenal Morfeus kysele a olízal si srst na zadní noze.

Fiona Duncanová, snoubenka mladičkého lodního kapitána Gavina MacLeoda, vnuka jedné čarodějnice, o které Talie letmo slyšela, měla již od začátku kvůli své sladké tvářičce problém s ostatními z posádky.

Protože tu kromě Talie, která měla díky své krvi vzhled sedmadvacetileté ženy a staré učitelky byla jediná žena, byla neustále vystavena surovcům z podpalubí.

Talie si už od začátku ujasnila svůj prostor a nechávali ji na pokoji.

Za jiných okolností by možná měla více trpělivosti, ale byla pořád nabroušená kvůli londýnským Strážcům slova a tomu, že si mohla na palubu přivléct jen část svých šatů, takže když ji jeden z nich sáhl na sukni ve snaze ji z ní skasat, ošklivým kouzlem mu způsobila masivní vnitřní krvácení.

Následující dva dny umíral hluboko ve společném podpalubí na chrlení krve a plival kolem sebe své tělesné tekutiny s takovým zápalem, až mu jeden z jeho přátel v noci přidržel polštář přes ústa tak dlouho, než přestal dýchat.

Pohřbili ho do moře s tím, že si sebou přivlekl nějakou nemoc, ale i když to nikdo neviděl, každý se ji podvědomě obával a vyhýbal se jí, což ji vyhovovalo.

Ovšem Fiona dokázala v případě nebezpečí jen ječet.

A to v kteroukoli denní, či noční dobu a to tak dlouho a vysoko, dokud k ní nepřiběhl její snoubenec a statečně ji nevyrval ze spárů svých lodníků.

Část v Talii se svírala (podezřele blízko místa, kde kdysi měla živé srdce), když se dívala na jejich propletené ruce a procházky po palubě za jasných nocí, kdy na obloze svítily jasné stříbrné hvězdy.

Atlantský oceán, Hvězda
třináctý červen roku 1723

Tu noc, kdy dopluli na dohled břehů v Massachusetts, Talie nespala.

Byla vzhůru prakticky pořád, ale tentokrát to bylo způsobeno tím, že celou lodí zmítala bouře tak silná a zuřivá, až v ní skoro vzbuzovala strach.

Kdyby věřila v Boha, kterého zajímá svět pod ním; svět, který stvořil, myslela by si, že to způsobil on, aby ji potrestal za všechny ty mrtvoly, které nechala za sebou v Evropě a zachránil Nový svět před jejími kouzly.

Krátce po půlnoci skoro přísahala, že se polepší.

Než se stačila začít modlit k bohu deště a mořských tornád, Morfeus se ji s vřísknutím pověsil na dekolt šatů a Hvězda se rozlomila v půli.