²TALIE: Čarodějky, jež nemají srdce

KAPITOLA³⁰ Krvavé lože Havaje

Pearl Harbor, Hawai
9. prosinec roku 1941

Zaječela více kvůli vzteku než skutečné bolesti.

To ovšem lékařům a ostatním zdravotním sestrám nemohla říct, když přiběhli k lůžku zakrytému závěsem a spatřili ji, jak si drží obličej a ten prokletý J. Winchester leží na posteli s prázdnou sklenicí vody.

"Sestro Morganová, co se stalo?"

Talie sevřela ruce v pěsti, aby zakryla černé drápy, co ji vyrostly z lůžek a odpočítala si plné dvě vteřiny, než se k nim otočila.

"Lekla jsem se, doktore. Nic se nestalo, pacient," šlehla po něm pohledem a zatoužila mu vydloubnout oči z důlků, "se probudil a byl zmatený a..." popotáhla nosem, což nebylo zas tak těžké, když měla obličej celý popálený od svěcené vody a dodala: "A agresivní."

Všichni se na něj otočili zrovna ve chvíli, kdy mu zesklovatěly oči a on upustil sklenici na podlahu.

Byl víc mrtvý než živý, ale když ji uviděl, stejně v sobě dokázal najít sílu, aby se ji pokusil zabít, nebo alespoň ublížit, takže nijak zvlášť nelitovala, když znovu upadl do bezvědomí.

"Hm-mrm," pronesl doktor.

Tenhle zvuk dělal prakticky na všechno: Talie nikdy ve svém životě nepotkala nikoho, kdo by dokázal vyjádřit ten samý citoslovec tolika různými způsoby.

Například tohle "hm-mrm" říkalo, že ten prokletec stejně brzy uvolní postel pro jiného vojáka a nebylo třeba kvůli tomu dělat nějaké zvláštní opatření kromě toho, co jim nařizovala lidská morálka.

Kterou ovšem Talie neměla, protože nebyla člověk.

Usmála se, když ji obličej přestal pálit a sklouzla očima k jeho zpocenému obličeji. Stejně jako mnozí další, byl na černé listu, takže... Takže se nikdo nebude divit, když ho ráno najdou mrtvého.

V duchu si pohrávala s myšlenkou, jak sem v noci vklouzne jako přízrak a udusí toho pitomého Strážce slov jeho vlastním polštářem a ta představa byla tak sladká, že ji ani nevadilo, když ji doktor poslal svléknout a spálit povlečení od dalšího mrtvého.

Říkali, že to byl masakr a znělo to, jako by se otevřelo samo Peklo: přes dva tisíce mužů mrtvých a polovina z toho počtu zraněných, jak zněla depeše pro USA, ale po ně to byla jen čísla.

Talie a ostatní zdravotní sestry ta čísla viděla ležící a sténající na postelích před sebou. Několik stovek zemřelo do rána dalšího dne, kdy Američané Japonsku vyhlásili válku, ale pořád jich tu bylo dost.

J. Winchester byl pro mnohé hrdina, což Talii trochu komplikovalo jeho plánovanou vraždu: byl jeden ze čtrnácti stíhacích pilotů, kterým se podařilo vzlétnout a začít japonské ponorky napadat, ale zároveň byl jeden z těch, kteří v oblaku ohně a křiku spadli dolů.

Vylovili ho relativně brzy, ale pro jeho nohu to nebylo dost brzy.

Každou chvíli za ním někdo chodil, ale pach hnisu z amputované nohy pod kolenem každého znechutil natolik, že brzy musel odejít; ovšem nebyl to jen ten pahýl, co je děsilo: byl to dotek Smrti, který se nad ním vznášel.

toho dne v noci

Zdálo se, že v době takové krize mají volno jen doktoři.

Minimálně zdravotní sestry ho neměly, takže se Talie bez přestávky přesouvala sem a tam. Bylo výhodou, že se nemusela zdržovat papírováním a měřením teploty; nepotřebovala ani důkladnější pohled, protože viděla jejich stav stát u jejich postelí.

Smrtka, která stála nad Winchesterem, se jmenovala Billie.

Posedla tělo jedné zdravotní sestry, která se na tenhle účel hodila až humorně: měla světlé vlasy v prstýncích a bledé rty. Talie často slyšela šeptat umírající vojáky modlitby k andělovi a ona jím skutečně byla.

Blonďatým andělem smrti.

"Ahoj," broukla směrem k ní, když se dostala při oblídce k Winchesterovi. Byl bledší než předtím a oči mu těkaly pod zavřenými víčky. "Už to nebude dlouho trvat, hm?"

Billie protočila oči v sloup a znuděně se opřela o zeď. "Nezakřikni to," napomenula ji a kývla bradou směrem k němu, "Winchesterovi moc neradi umírají."

"To každý ne?" odvětila Talie nezáživně.

"Naposledy jsem sklidila Winchestera před čtyři sta lety. Jamese."

Talie se už už otáčela, aby ji nechala bdít nad ním, když se ji hrdlo sevřelo zvláštním tušením. "Jamese? Před čtyři sta lety?"

"Ano," přisvědčila Billie a vpila se ji do očí se zvráceným potěšením. "Nevědělas to? Zemřel docela statečně, ale tvoje matka to udělala moc rychle na to, aby měl čas na strach. Co je ti Talie?" zeptala se naoko starostlivě a naklonila se k ní tak blízko, až ucítila ten sladký, nechutný pach rozkladu a asfodelu. "Ty přece nemáš srdce, které by tě bolelo."

Talie se dotkla slabé jizvy na hrudi. Nemám srdce. Vlastnoručně jsem si ho vyřízla. Ale proč mě tedy tak hrozně bolí? pomyslela si s pohledem upřeným na umírajícího Winchestera.

"To je můj syn," řekl tehdy a rozevřel ten zatracený deník na jedné zažloutlé stránce, kde byla jemná kresba chlapce sotva staršího než byla tehdy ona, s modrýma očima a tmavými vlasy jako teď J. Winchester před ní.

Jak na tohle mohla zapomenout? Jak to mohla nevidět?

"Jak– jak zemřel?" dostala ze sebe a pohlédla na Billie. "Matka mu dala slovo. Dala slib, že se buď stane kocourem, nebo odejde. Myslela jsem, že... že –"

"Že tě opustil?" dokončila Billie tiše.

Talie se chytila za hruď a začala lapat po dechu stejně jako Winchester; zasténala a posadila se na volné místo na postel, kde měla být jeho levá noha, ale nebyla tam, stejně jako ona neměla své srdce.

Oba jsme mrzáci, projelo ji hlavou jako nůž. Oba máme něco, co nám chybí, co je nedokončené, uříznuté.

Možná to byla tahle myšlenka, která ji přiměla se vrhnout vpřed, když se k němu Billie natáhla, aby sevřela v rukou jeho duši a odnesla ji pryč.

Nechala svou bolest, aby ji vyrazila z těla v táhlém výkřiku a strhla Smrtku k zemi, kde ji sevřela hrdlo a se zuřivým vřískotem ji začala trhat na kusy. "VYPADNI!" ječela a dusila ji její vlastní krví. "PROSTĚ BĚŽ PRYČ! PRYČ! PRYYYYYČ!"

Smrtka ji poslechla a zmizela v záblesku světla.

Talie sotva stačila zavřít oči, aby ji andělské světlo nespálilo na popel a když je znovu otevřela, hleděla do jasně modrých očí Johna Winchestera.