²TALIE: Čarodějky, jež nemají srdce

KAPITOLA²² "Z deště pod okap."

Divoký západ, USA
8. květen roku 1863

"RUCE VZHŮRU, JINAK TI PROSTŘELÍM HLAVU!"

Talie nadějeplně zvedla hlavu a přitiskla tvář na škvíru mezi prkny, ze kterých byl stlučen ten podivný pojízdný vůz pobitý železnými pláty, ve kterém se plahočila posledních několik dní.

Morfeus ležel vedle ní ve slámě a mrzutě si olizoval tlapky.

"Myslíš, že nás někdo přišel zachránit?" nadhodila Talie a poposunula se na podlaze, až ji řetězy na rukou zachrastily; to však zcela zaniklo v ryku, který se rozezněl kolem nich a prudkém trhnutí vozu, jak vozka práskl do koní.

Kocour zavřískl, když ho to hodilo na stěnu vozu.

Talie se trochu pousmála a upravila si klobouk na hlavě se zapíchnutým perem. "Dala bych přednost banditům před šibenicí," poukázala a palcem si přejela rty. "Jak vypadám?"

"Jako čarodějnice," odtušil Morfeus a vyskočil ji na klín.

Vůz se hnal dál pouští tak rychle a nebezpečně se při tom nakláněl tak, že se Talie musela rukou zachytit železného kola, které drželo její pouta k chatrné konstrukci vozu; i když ji to nepříjemně pálilo, alespoň se držela na místě.

"OKAMŽITĚ ZASTAV, VE JMÉNU ŠERIFA!"

Talie si s Morfeem vyměnili rychlý pohled. "Kterého šerifa?"

Poté, co jim bandité překazili útěk do Evropy, se přestěhovali na Západ s velkým Z, do země zlatokopů, kovbojů, páchnoucích koní a pistolníků.

Zabydleli se v malém městečku Charlestownu s šerifem Elkinsem, který dokázal mít pochopení pro mladou dívku, zcela osamocenou v tom širém a bohapustém světě; za předpokladu, že se ráno modlila a večer mu zahřívala postel.

Cukla sebou, když se ozvaly výstřely a dřevo se odštíplo. "No," zamumlala a přitáhla si nohy k sobě, "rozhodně se snaží."

Díra, která vznikla po náloži střelného prachu byla dostatečně velká, aby si mohli udělat lepší přehled o situaci – jejich vůz s vozkou a třemi lovci byl napadán pistolníky s šátky přetaženými přes ústa a ve špinavých kloboucích.

Všichni halekali a hnali se tryskem na koních za nimi.

Talie pokrčila rameny: "Lepší než hranice," a pevně se zadívala na svá pouta, která ji držela zápěstí.

Železo se začalo rozehřívat až na samou hranici snesitelnosti, plálo rudě a žlutě, ale jakmile dosáhlo teploty těsně před bodem tání, prasklo jako led a sneslo se v náhle vychlazených kouscích na dno vozu.

Podrážděně si zvedla k očím popálená zápěstí. "To bolí."

Než si stihla promyslet, jaké kouzlo by měla použít, dveře vozu se prudce otevřely a ona se znovu musela chytit neporušeného kruhu, aby ji to nevyhodilo na prašnou cestu.

Z té rychlosti se ji pomalu, ale jistě začal zvedat žaludek a Morfeus, který se ji s vřískotem a zježenou srstí začal šplhat po šatech na obličej ji moc nepomohl zachovat chladnou hlavu a dostat je z téhle situace.

Koutkem oka viděla lovce, který ji předtím popadl a nasadil ta příšerná železná pouta, jak jede za nimi a usmívá se na ni vzteklým, zubatým úsměvem, ve kterém chyběl řezák a polovina špičáku.

V zamlžených očích měl příslib, který ji nenechával na pochybách, co by s ní dělal, kdyby ji dostal do spárů.

"Měním názor," poznamenala Talie, "hranice je lepší."

Natáhl k ruku, aby ji popadl a vysadil si ji před sebe na sedlo, ale i když se čarodějka pokoušela vyškrábat se dozadu do vozu mimo jeho dosah, podlaha se jí pod nohama klouzala a při vysoké rychlosti ji to přímo hnalo do jeho náruče.

Slyšela jeho smích i přes dusot kopyt, ržhání koní a výstřely.

Najednou se však rána z revolveru ozvala přímo za ní a bandita se mrtvý svalil z hřbetu koně na bok a nechal se jím vláčet na stranu.

Vyděšený kůň ustoupil a rozehnal se kupředu a uvolnil tak místo jinému muži, který vypadal mnohem mladší a upravenější než ten druhý: jel na strakatém koni a z tváře mu byly vidět jen zelené oči.

Ana prsou měl pod kabátem znak Strážců slova.

Talie zaúpěla, když se pustila kruhu, který ji hořel v rukou a sklouzla na samotnou hranici vozu, až nohama v jednoduché sukni komíhala ve vzduchu.

Morfeus ji visel na zádech na košili a vřískal ji přímo do ucha tak úpěnlivě, že se zpola otočila, aby ho okřikla a sklouzla ještě níž, až se střevíci dotkla země. Přísně vzato nemohla zemřít, ale to neznamenalo, že ji nemůžou kopyta koní rozdrtit všechny kosti v těle.

Ze rtů se ji vydral děsuplný výkřik.

V tu chvíli ji něčí silná ruka popadla kolem pasu.

Řetěz, na kterém visela, ji vyklouzl z rukou a ona zůstala na zlomek vteřiny viset ve vzduchu, než si ji ten Strážce slova přivinul na hruď a s hlasitým: "HEJÁ!" nepobídl koně, aby se oddělil od kolony.

Zuby ji cvakaly o sebe a Morfeus ji hlasitě dýchal do tváře, jak sebou házela napolo v sedle a hnala se přímo za koňskou hlavou kupředu.

Kolona pokračovala kupředu, zatímco on odbočil v horském průsmyku rudých skal do strany do nenápadné rokle, o které musel vědět, jinak by ji v tom trysku nedokázal zpozorovat a ztratit se jim z očí.

Morfeus se uvolnil a skoro ji zmrtvěl v náručí, ale Talie pevně držela rty sevřené, zatímco kůň klopýtal po kamennitém podloží dál.

Měla dojem, že každou chvíli musí spadnout na zem.

"Nemusíš se mě držet tak pevně," zabručel ji s mírným pobavením do ucha; zněl mnohem mlaději, než na kolik by ho tipla – mohlo mu být sotva třicet let.

"To říkáš ty," odsekla a sevřela jeho kabát ještě pevněji mezi prsty.

Muž se tiše zasmál a nadhodil si ji v náručí, až mimoděk vykřikla a popadla ho kolem krku; stáhl si z úst šátek a odhalil pravidelný úsměv. "Jsem Michael, mimochodem. Michael Winchester."