²TALIE: Čarodějky, jež nemají srdce

KAPITOLA⁰⁵ Packal Michelangelo

Florencie v renesanční Itálii
osmého září léta Páně r. 1504

Polední slunce se opíralo o nejvyšší věž florentské radnice.

U mohutných dveří a u sloupů podpírajících podloubí se tisklo několik desítek lidí – občanů, světců a studentů umění – napjatě čekajících na pokyn signori Velvetta, který odhalí mohutnou několikatunovou sochu rýsující se pod jasně bílou plachtou.

S úderem poledne mávl paží a několik najatých podomků neuvědomujíc si důležitost okamžiku s hekáním zatáhlo za provazy a stáhlo záhyby látky na prašnou zem náměstí.

"Ne, drahouškové," poznamenala Lucrétie a zamávala si před tváří mohutným vejířem z ptačích per, "není větší sprostoty než mužského těla. Jen se podívejte," pobídla je a mávla rukou směrem ke klínu právě odhaleného Davida, "jsou vhodní tak akorát pro –"

"Lucrétie!" napomenula ji Morgana než to stihla dokončit a přimhouřila oči směrem k chichotajícím se dívkám za jejich zády. "Kroť se trochu, ano?"

"Nikdy není brzy na životní lekce, drahoušku," odvětila Lucrétie a přátelsky na ně přes rameno zamrkala. "Muži jsou prasata, což," píchla ledově rozzuřené Morganě složený vějíř do tváře, "jsou tvá slova, drahoušku!"

"Víš, kolik za něj Michelangelo dostal?" zašeptala vzrušeně Adriana a spiklenecky se ke Scarlet naklonila. "Prý to bylo přes devět set zlatých dukátů!"

"Směšné," odtušila Lucrétie, které máloco uniklo a poposunula si korzet šatů přes velká ňadra. "Michelangelo!" vyhrkla a její hlas se rozezněl po celém nádvoří signorie. Pohrdavě se ušklíbla: "Za pár let si na toho packala nikdo ani nevzpomene, dejte na má slova!" a trhnutím zápěstí zase rozbalila vějíř.

Scarlet ji mnohem kultivovaněji napodobila a nahnala si jemný větřík do tváře, na které se ji začal tvořit pot.

Premiéru Davida naplánovali na poledne, ale Lucrétie trvala na tom, že se tu musí zdržet na tak dlouho, aby nepropásly nejčerstvější klípky, takže tu stály v rozpalujícím se dni a mžouraly do světla.

Adriana neklidně popošlapovala na místě, až ji tmavé kudrny létaly kolem tváře. "Marco se mi dvořil až do noci," zašeptala a očima upřenýma na Davida.

"Tak to mu to nešlo moc dobře," poznamenala Scarlet stejně tiše, ale po očku se na ni zadívala, "protože jinak bys přišla až nad ránem."

Zachichotaly se a Adriana ji šťouchla loktem do žeber. "Pššt!"

"Děvčata!" sykla Morgana podrážděně a napnula se v ramenou: ostražitým pohledem přejížděla přes prosluněné nádvoří a všechny ctihodné občany – nejméně polovinu z nich měla omotanou kolem prstu tak, aby ovládali tu druhou polovinu.

Pro čarodějky v zácviku jako Adriana byla Morgana životním vzorem – krásná, chytrá, s uhlazenými způsoby a tmavýma očima.

Ovšem Scarlet ji vnímala spíš jako vychytralou a manipulativní, což byly vlastnosti, které by čarodějka ucházející se o místo velekněžky v Sabatu rozhodně měla mít, ale které zároveň měla vryté pod kůží tak hluboko, že je nemohla odložit a být matkou.

Co se ti stalo? ptala se ji často v duchu, ale nikdy si nedovolila zeptat se ji nahlas. Budu za pět set let stejná jako jsi ty teď?

Jednou si v knize přečetla, že tělo čarodějky poškodí železo a oheň, ale zemře až ve chvíli, kdy ji někdo zlomí srdce – podle legendy ztuhne na kámen a zůstane zaseklé v hrudi jako zaskočené sousto.

Když se dívala na matčin profil s ostrým nosem a pevnými rameny, přemýšlela nad tím a zdálo se ji to čím dál víc pravděpodobnější.

"Děvčata," oslovila je Lucrétie se svou typickou afektovaností a zamávala vějířem tak prudce, až ji jedno nadýchané pero odlétlo ze stejěn načechrané apruky; zlehka Adrianě poklepala na rameno. "Drahouškové, pojďme odtud. Umění mě velice rozrušuje."

"Dobrý nápad," uznala Morgana a zavířila šaty, jak se prudce otočila.

"Už odcházíte?" vyhrkl sotva třicetiletý mladík se skobovitým nosem a houštinou tmavých, italských vlasů, když se před nimi náhle zjevil.

"Pan Buonarroti," prohodila Morgana anglicky a slabě se uklonila; Michelangelo se na okamžik zarazil, ale byl zvyklý na její výstřednost, tak nic neřekl a nechal ji plynule přejít do italštiny: "Čemu vděčíme za vaši pozornost?"

"Dovolte mi vás dnes večer navštívit," vyhrkl bez zdvořilostných kliček se svou obvyklou horkokrevností.

Scarlet odvrátila oči od jeho roztoužené tváře. K čemu jsou vlastně muži pro ženu vhodní?

o několik hodin později

"Pracuji na madoně," řekl ihned bez úvodu, když vstoupil dovnitř setmělého pokoje a posadil se na pohovku.

Scarlet zvedla oči od vyšívání a zadívala se na matku: Morgana se slabě usmála a vložila si mezi rty hrozen bílého vína. "Je mi líto, pane. Právě se nechavávám obdivovat jako pieta v bazilice svatého Petra."

Morgana nikdy netrpěla přehnaným smyslem pro humor, ale měla střídmý cit pro ironii, takže když se sblížila s mladičkým Michelangelem, který se do ní zamiloval natolik, že podle její tváře chtěl vytvořit pannenskou Marii, symbol nevinnosti a čistoty, svolila až s radostí.

Jestli něco zbožňovala víc než moc, potom to byl obdiv – a která čarodějka by se nenechala uctívat Božími služebníky v samém srdci jejich města?

Michelangelo netrpělivě přikývl. "Jistě, signora Fay. Chtěl jsem požádat vaši dceru," dodal a bez ostychu se zadíval přímo na Scarlet, která se zarazila a nechápavě zírala do jeho tmavých očí.

Napětí v místnosti se téměř zhmotnilo.

Své tomu nepřidala Adriana, která žádostivě těkala pohledem v jejich trojúhelníku, zatímco měla v klíně rozložené hedvábí s vyšívaným obrysem Florencie v záři zapadajícího slunce.

Přes to všechno se podařilo Morganě zachovat její pověstný klid a mile se usmála, když se na něj otočila: "Čtrnáctiletá madona?"

"Jde o inspiraci," vysvětlil Michelangelo a zpola se k ní otočil. "Nejsem otrok svého umění, signora. Prokletý a můj poslední bude den, kdy by se tak mělo stát."

"To vám slouží ke cti," odtušila Morgana s tichou záští.

Scarlet nechápavě těkala pohledem sem a tam, dokud ji Lucrétie, která se vynořila zpoza závěsů, pohotově nechytila za nadloktí a nevytáhla na nohy. "Pojď, drahoušku, čas na koupel. Adriano," sykla podrážděně, "přestaň přežvykovat a pojď s námi."

"Co se děje?" vyhrkla Scarlet, když klopýtaly po schodišti.

Lucrétie supěla, ale mlčela, tak ji tiše horečnatým hlasem odpověděla Adriana: "Chce tě jako model! Jeden z nějvětších umělců Florencie tě chce použít jako model pro madonu!"

"Proto se matka zlobí?"

Starší čarodějka si odfrkla a pustila je, aby se mhla opřít o zábradlí. "Ale kdeže!" vyštěkla a druhou druhou si vytáhla suknici. "Morganě by bylo ukradené, i kdyby tě chtělo za model tisíc florentských malířů!"

Zamžourala na Scarlet, která se tvářila stále nechápavě. "Ale –"

"Ale jen do té doby," pokračovala Lucrétie se silným barbarským přízvukem, "než by jeden, byť jen jeden z toho tisíce nedal přednost tobě před ní. Už chápeš, piccino?" vyhrkla. "Morgana na tebe žárlí."