²TALIE: Čarodějky, jež nemají srdce

KAPITOLA⁴³ Politika nevměšování

Klamath, Kalifornie
11. květen roku 2006

"K čertu!" zaječela a mrštila sklenkou se zbytkem lektvaru o stěnu, až se roztříštila na střepy a tím hlukem vyděsila Morfea, který odpočíval stočený v klubíčku u okna.

Zvedl hlavu a vztekle na ni zasyčel nadávku, ale to už mávla rukou a sklenici zase složila. "No jo," zabručela, "je takový už od chvíle, kdy kolem nás začali stavět ten svůj národní park, či co to je," vysvětlila a sedla si do křesla naproti ledově klidné démonce. "Takže," prohodila a opřela se nohama o taburetku, "přišla jsi sem, abys mě otravovala?"

"Vlastně –" začala.

Talie ji ihned přerušila. "Protože nemám v plánu pomáhat komukoliv s čímkoliv; zvláště, když se jedná o démony: ostatně s tím mám dost špatné zkušenosti."

"Pořád jsi naštvaná kvůli tomu... nedorozumění?"

Talie zrudla a mimoděk se začala rozhlížet kolem sebe, co by zase rozbila, ale černý kocour už přestal trucovat, vyskočil ji na klín a s předením se tam zavrtěl; s výdechem mu začala mnout hlavu a uklidnila se.

"Vypálení celého domu na popel není nedorozumění," řekla relativně klidně a zamračila se. "Nevím, proč jsem tě vůbec pouštěla do svého dřevěného domu."

"Jsme přece kamarádky," utrousila Ruby a jedovatě dodala: "Ostatně měla by sis postavit něco kamenného," a napila se houbového čaje. Talie potěšeně sledovala, jak ho znechuceně vyplivla zpátky a zaškaredila se. "A taky by ses mohla naučit vařit čaj."

Pohladila Morfea po hlavě a zaculila se. "Tak co chceš?"

Ruby se stále tvářila kysele, když položila šálek na stolek a sladce se usmála. "Jen pár kouzlíček, znáš to."

Čarodějka se zakabonila. "Nechci se do toho plést."

"Bojíš se, že ti sem přijdou lovci?" utrousila Ruby s úšklebkem, ale hned přestala a chřípí se jí rozčilením roztáhlo.

"Vlastně ano," odvětila Talie klidně. "Nebylo by to poprvé, co jsem pomohla nějakému démonovi s nevinnou žádostí o 'pár kouzlíček' a o pár dní později se za mnou hnala horda vidláků s loučemi a posvěcenými náboji.

Proč si myslíš, že jsem se zase stěhovala? Už mě nebaví se s nimi pořád honit jako kočka s myší: pár jich sesmažíš na popel a hned ti vyhlásí krevní mstu a pamatují si tě i o několik generací dál.

A někteří se jen tak nemohou proměnit v černý dým a jednoduše si vyměnit tělo, jak se jim zachce," zavrčela podrážděně a upila čaj; když viděla její skeptický pohled, dodala: "Nebo prostě nechtějí strávit život v jiných podobách. Ty to nevíš, ale je to dost nepříjemné."

Ruby zakoulela očima. "Známe se už spoustu let. Dost na to, abych měla právo tě požádat o menší laskavost."

"Laskavost?" zopakovala Talie tiše a přimhouřila oči. "Znaly jsme se, když jsi ještě byla člověk. Teď je z tebe slupka, stín ženy, která by mě kdysi mohla o něco požádat," sykla a předklonila se, až se Morfeus na jejím klíně zakýval, "žádáš laskavost jménem Lucifera."

"Je to i tvůj pán," odsekla Ruby, ale ihned si uvědomila chybu.

Talie se v křesle narovnala a položila si ruce na opěrky: byly klidné, ale obě jasně cítily napětí, které se v jejím domku vytvořilo.

"Vypadni," zašeptala Talie a zhluboka se nadechla nosem. "Vypadni, nebo budeš žebrat, abys mohla shnít v podobné cele jakou má tvůj pán," to slovo vyplivla jako jed. "Já nemám žádného pána, klidně mu to vyřiď, až ho uvidíš."

Ruby se bez dalšího slova zvedla a zmizela; čarodějka zakašlala a mávnutím ruky otevřela okno. "Démoni," zavrčela podrážděně směrem k vyčpělému pachu nad pohovkou a zamávala si dlaní před obličejem, aby se toho příliš nenadýchala, "nemají žádné vychování."

Zadívala se na hrníček s houbovým čajem, který nechala Ruby ležet na stole a zvažovala, jestli by jí prospělo, kdyby ho také rozbila, když někdo zaklepal na dveře.

Shodila kocoura z klína a prudce je otevřela: "Vypadá to tu snad jako perníková chaloupka?!" zaječela zuřivě a vycenila zuby, připravená vrhnout na nečekaného návštěvníka nějaké ošklivé kouzlo, ale včas se zarazila. "Ach, to jsi ty."

"Kdo jiný?" opáčila troufale a vstoupila dovnitř.

Talie za ní zabouchla dveře a založila si ruce v bok. "Nebuď drzá, nebo budeš spát v chlívku, který pro tebe postavím a naženu tam nějaký prasata," zakývala na ni prstem a rozvířila prach svými těžkými šaty.

"Nevzpomínám si, že by sem za tebou někdo chodil," pokračovala dívka rádoby zamyšleně, zatímco na stůl začala vykládat čerstvé potraviny.

"Nevzpomínám si," opáčila Talie stejným tónem, "že bych někdy říkala něco o tom, že takové nedochůdče jako ty nemůžu mžikem nahradit nějakým jiným. Kdybych chtěla poslouchat drzé průpovídky, pořídila bych si vlastní dítě a nestarala se o tebe."

"Jsem ti vděčná, Talie," odsekla nevděčným tónem a zakousla se do kusu voňavého chleba se silnou vrstvou másla, který ji připravila na cestu do nedalekého městečka.

"Dělali problémy?"

"Nic, co bych nezvládla," opáčila dívka a sedla si do křesla po Ruby: znechuceně nakrčila nos a zatřásla se. "Tady byl nějaký démon?"

"Ruby," zamumlala Talie a sklonila se nad kotlíkem, aby dovařila polévku: za všechny ty roky své existence jako čarodějnice se už z principu nenaučila vařit, ale ani nepotřebovala, dokud si do své chlaloupky nepřitáhla tu osiřelou Mařenku.

Zvedla hlavu, až se kolem tváře zahoupaly světlé copy. "Proč?"

Talie si odfrkla. "Jako obvykle: jejich nekonečný boj s Winchestery a vším dobrým a nebeským. Ďábel ví, co chtěla. Tedy... ďábel ji to nejspíš nařídil," zabrbrala a zamíchala hustou kaši, "úplně se třese na to, aby byla jeho děvka."

"Zase praktikuješ tu svou politiku nevměšování?"

"Proč to v tvém podání zní jako urážka?" zavrčela podrážděně a vzala několik bobulí vraního oka; zarazila se a začala horečnatě vzpomínat, jestli jsou pro lidský organismus jedovaté, nebo ne.

Mařenka zaťukala nehty o dřevo stolku mezi nimi a přemýšlivě si čarodějčinu siluetu změřila. "Kdy začneme s kouzly?"

"Až to řeknu," odsekla Talie nepřítomně.

Stále přemítala o těch zatracených bobulích vraního oka: možná proto neslyšela varovné signály dokud nebylo pozdě. "TALIE!"