²TALIE: Čarodějky, jež nemají srdce

KAPITOLA¹⁵ V žalářích inkvizice

podzemí Bastily v Paříži
červenec léta Páně 1642

Tiše se zachichotala, když řetězy zachrastily a svist biče protl vzduch.

Talie sebou ve své cele cukla, když zaslechla, jak spletený kožený řemínek dopadl na kůži a ta praskla jako slupka zralé rudé třešně. Na kamennou podlahu vystříkla sprška zpěněné krve s tichým plesknutím, které připomínalo políček.

Galigai se znovu zachichotala a svěsila hlavu na prsa; v koutku úst se ji táhl proužek slin a oči se ji převracely v sloup.

Včerejšího dne zemřela Marie Medicejská, svého času francouzská královna, se kterou kdysi sdílela mléko jejich kojné, což ji později pomohlo dostat se na dvůr francouzských králů.

Na počest její smrti ji vytáhly z temné cely a bičováním ji nutili přiznat se k její smrti.

Léonora Dori možná kdysi jejich královnu ovládala, ale teď, po pětadvaceti letech v nejhlubších celách Bastily, už nedokázala ani udržet moč: ve věku čtyřiadevadesáti let z ní zbyla jen prázdná schránka, kterou držela při životě jen Astarothina zlomyslnost.

Pro inkvizitory v jejich kožených zástěrách byla neviditelná, ale Talie jasně viděla její pravou tvář, skrytou pod slupkou jednoho z nich; s jemným úsměvem na rtech sledovala utrpení své svěřenkyně a brousila si břitvu.

Když zachytila Taliin pohled, široce se usmála. "To by stačilo," pronesla a mávla rukou k vychrtlé stařeně.

Ani se nebránila, když ji vytáhli z cely a přivázali ji koženými řemeny k pranýři, jen se chichotala a broukala si pro sebe dětsky šišlavým hlasem říkanky v lámané francouzské italštině, kterým nikdo nerozumněl.

Ale když poloslepýma očima zalepenýma tmou a krví pohlédla na muže posedlého Astaroth, začala vřískat tak mocně, až sebou Talie mimoděk cukla a jen fascinovaně zírala, jak velkou sílu do toho dokázala vložit.

Démonka se jen pousmála a praštila ji rukou tak silně, až Galigai ztratila vědomí a pracovní patro věznice zase ztichlo.

Jekot a různé jiné zvuky tu nebyli nic neobvyklého, takže se tím nikdo nezabýval, kromě dvou inkvizitorů, kteří ji drželi mezi sebou a táhli ji nahou a krvavou zpět do její cely bez oken, jen s trochou slámy, kbelíkem a krysami.

"Talie," pronesla Astaroth, když osaměly.

Mrzutě k ní zvedla pohled a přitáhla si kolena pod bradu; v otrhané a kousavé látce, kterou ji vtiskli do náruče poté, co ji stáhly z drahých šatů, ji byla zima a nepohodlno.

"Už je to dlouho, co jsem tě chtěla poznat," pokračovala démonka, když Talie mlčela a upírala pohled na špínu za svými nehty. "Slyšela jsem," nakousla pomalu a přistoupila až k mřížím, "že hledáš Morganu le Fay."

Tentokrát se na ni Talie zadívala. "Možná... Proč?"

"Asi se shodneme na tom, že jít čmuchat na francouzský dvůr v téhle době nebylo moc moudré," pronesla Astaroth s úsměvem.

Talie protočila oči v sloup. "Podcenila jsem situaci, přiznávám. Měla jsem informaci, že se tu skrývá a mě to přišlo pravděpodobné. Pod svícnem je největší tma, ne? Moje matka je právě ten typ, který na tohle spoléhá."

"Je v Londýně," prohodila klidně a ušklíbla se, když se Talie pověsila na mříže a vytáhla se na nohy.

"To mi říkáš jen tak?"

Astaroth se zasmála a poklepala ji prsty po ruce, kterou svírala mříž. "Drahoušku, jsi v Bastile a obklopená inkvizitory v cele obklopené železem. Proč bych ti to neříkala?"

"Chápu," pronesla Talie klidně a pustila mříže, které se pod jejím dotykem začaly rozpalovat, jako by je strčila do ohně. "Proč je v Londýně?"

"Zapomněla jsi na jednu maličkost," vysvětlila Astaroth. "Morgana si pamatuje hon na čarodějnice v předešlých staletích a rozhodně nebude riskovat pobyt ve Francii a Španělsku, kde to bylo a bude nejhorší. Raději se skryje tam, kde má moc a ochranu."

Talie pomalu přikývla: dávalo to smysl, ale ona byla příliš zaslepená vztekem, když zaslechla o tom, že je v Paříži někdo, kdo má informace o Morganě a jen tak spadla do připravené pasti v čarodějnickém ghettu.

"Nemám duši," uznala klidně a vyhledala její pobavený pohled, "ale umím být vděčná. Co chceš za to, že mě odtud dostaneš?"

Astaroth se jako by vážně zamyslela, ale potom pokrčila rameny. "Nic mě nenapadá. Můžu si stvořit čarodějku jakou chci a kdy chci a ještě za to dostanu její duši a bezmeznou oddanost. Sice nebude tak silná jako ty, ale proč bych využívala tvé pochybné náklonnosti?"

"Potřebuju pomoc," zasyčela Talie. "Nevíš, jaké to tu je –"

"Jistě," přisvědčila jedovatě, "já bych se totiž nenechala spoutat jako dobytek a odtáhnout do vězení. Chceš radu?" nadhodila Astaroth a urovnala si rukavice.

Zdálky uslyšela, jak se její dva kolegové vrací.

Nečekala na Taliinu odpověď a zašeptala těsně u jejího obličeje: "Zapomeň na Morganu a svou zášť. Přestaň ji hledat a stopovat ji po celé Evropě. Najdi způsob, jak zaujmout mou pozornost a potom si promluvíme. Do té doby," řekla hlasitěji a odstoupila, "budeš mít hodně času o tom přemýšlet. Samozřejmě, nebudeš mít klid, protože tě tu budou mučit, ale alespoň budeš přemýšlet rychleji."

"Astaroth," vyhrkla Talie a znovu sevřela mříže. "Prosím!"

Démonka se znechuceně ušklíbla. "Tohle už nikdy neříkej," odmlčela se a přes rameno ještě řekla. "Galigai mě prosila. Na kolenou škemrala, abych ji nechala zemřít na tom špalku a spálit její tělo, ale to její ponížení bylo tak odporné, že potřebovala lekci. Ještě tak dalších padesát, šedesát let."

Talii se zvedl žaludek a cuknutím pustila mříže.

"Přijdu brzo," slíbila Astaroth s posledním rychlým úsměvem, "měj pro mě odpověď, Talie," a s žensky houpajícími se boky odešla skrze otevřené železné dveře pobité pláty ven na svobodu.

pevnost Bastila ve Francii
osmého září léta Páně 1642

Její hlas k ní pronikal jako by z dálky, jen matně. "Talie."

Pootevřela oči a pohlédla nad sebe, kde se pod kamenným stropem rýsovala něčí tvář. "Astaroth?"

Démonka se ušklíbla. "Vypadáš příšerně," zašeptala a poklepala ji prsty po tváři. "Moc tě tu nešetřili, viď? To je mi opravdu líto," řekla falešně a usmála se. "Jasně jsem jim říkala, že se tu o tebe musí pěkně a pečlivě starat."

"Lámání v kole," zamumlala Talie a zavřela oči. "Věšení, trhání nehtů, napínání. Co z toho jsi jim nařídila?"

"Opravdu to chceš vědět?" opáčila Astaroth ledabyle a dotkla se ji na čele. "Jsi naživu, ne? A uzdravuješ se, na rozdíl od všech těch ubohých nevinných lidských dívek." Odmlčela se a s povzdechem ji vytáhla do sedu. "Chceš mi něco říct, Talie?"

"Ano," přisvědčila slabě a pootevřela oči. "Porodila jsem syna. Krásné dítě s černým srdcem. Moje matka mi ho vzala," trhaně se nadechla a po tváři ji stekla krvavá slza. "Byla jsem matka a teď jsem monstrum."

Zase oči otevřela a zadívala se na mlčící démonku.

"Jestli je naživu, je mu patnáct let. Už to je skoro dospělý muž. Nepřestanu Morganu nenávidět, ale přestanu ji hledat, abych se pomstila a začnu ji hledat proto, abych našla svého syna. Mám nabídku," zamumlala mezi rozbitými rty silnějším hlasem a zvrátila hlavu, aby se ji podívala do očí, "ale ne pro tebe."

"Máš nějakého jiného démona, který by tě vyslechl?" odtušila Astaroth trochu ukřivděně, ale mnohem více zmateně.

Talie zavrtěla hlavou a ušklíbla se. "Ne. Chci mluvit s Luciferem."