²TALIE: Čarodějky, jež nemají srdce

KAPITOLA²⁸ Vzduch, voda a země

Když otevřela oči, ze všeho nejdříve si uvědomila, že je jí zima.

Až potom si všimla, že letí ve vzduchu a na okamžik zpanikařila, zakomíhala se na vzdušném proudu a propadla se o několik yardů níž ke korunám stromů, než poslechla instinkt a udržela křídla napnutá.

Vítr ji zase zachytil a prohnal se kolem ní, jako by se jejím dětským pokusům smál. Byl to mužský smích, ve kterém si mohla představit tvář s tmavými vousy a láskyplnýma očima. Na okamžik měla dojem, že spatřila ve větru tvář svého otce, ale potom to zmizelo a vítr jí smýkl na druhou stranu.

Vyděšeně vykřikla a z jejích úst vyšlo pronikavé "KRÁÁÁÁ RÁÁ," které se rozhlehlo po celém ostrově, odrazilo se od skal a vrátilo se k ní v ozvěně.

Tentokrát se zasmála společně s větrem.

Zkusmo stáhla křídla k sobě a jako šíp, nebo kámen padající k zemi se snesla dolů; vítr ji hučel v uších a čechral ji pírka na tvářích. Když se ji oči zaostřily a ona dokázala rozpoznat lidské postavy proplétající se v lese, škubla hlavou dozadu a roztáhla křídla.

Vítr se ji opřel do křídel jako do plachet lodi a trhl s ní dozadu.

Bylo to velice zábavné. Koutkem oka spatřila, jak se v dálce pohybují černé šmouhy; nějak uvnitř věděla, že to jsou její bratři s černými křídly, kteří si také hráli na to, že neumí létat.

Neobratně máchla křídly proti větru: pokoušela se k nim dostat, ale pařáty marně hrabala ve vzduchu ve snaze najít oporu v prázdnotě a nadarmo napíranala svaly na křídlech – vítr byl všude a byl proti ní.

Unaveně se jím nechala vláčet nad stromy a dál, k oceánu; až pozdě si všimla, že pod ní už není zelená deka vždyzeleného pralesu, ale prázdné a modré moře.

Vypískla strachy a s ještě větším úsilím se pokusila zvrátit dozadu, ale vítr ji tahal jako kdyby ji měl pověšenou na provázcích a snášel ji dál od břehu a níž k hladině. Prudce mávala křídly, ale pírka z nich odpadávala a snášela se kolem ní jako černá sněhová bouře.

Sotva se dotkla hladiny, moře ji stáhlo dolů a ponořilo ji.

Několik okamžiků se zmítala mezi životem a smrtí, než ji popadaly všechna pírka a ona se vnášela ve vodě zcela nahá a bezmocná.

Právě v tu chvíli ji začaly růst šupiny: vyrážely ji z pokožky souběžně s tím, jak se smršťovala a napínala; kůže na krku se rozevřela a ona se nadechla vody, která se v jejím těle změnila ve vzduch.

Mrskla náhle pružným a blyštivým tělem a začala se komíhat ve vodě mezi trsy barevných květin a korálů a shluky ostatních rybek, které si ji nijak zvlášť nevšímaly, jen nevzrušeně plavaly sem a tam a hnaly se za něčím, co nechápala.

Byla plná zcela nového pocitu, které přinášelo plávání.

Nebylo to tak legrační jako hrát si s větrem, ale okolní voda přinášela mnohem víc krás než nekonečný svobodný obzor: tady bylo jiné nekonečno, tiché a barevné.

Neomylně se otočila směrem, kterým se na hladině hýbalo moře a nechala se jím unášet ke břehu, nyní už beze strachu z toho, že uvízne na písčitém břehu: moře dýchalo a hýbalo jí: nenechá ji utonout na břehu.

Je jeho součástí, původem jí samé.

A najednou byla pryč: vklouzla do chlupatého štíhlého těla v polovině skoku a svezla se na všechny čtyři.

Dopadla na měkké tlapy a rozevřela ústa, připravená k polapení kořisti, která před ní utíkala: Předem prohraný boj! Byla lovec a všechno kolem bylo jídlo, připravené před ní utíkat ze strachu z její velikosti a jejích zubů.

Báli se její rychlosti a proto před ní prchali, ale ona se hnala dál a nos ji naplnily pachy masa a krve a hlíny a vášně.

Byla lovec a pronásledovala kořist. Tak, jak to mělo být.