²TALIE: Čarodějky, jež nemají srdce

KAPITOLA⁰² Spřízněnec Morfeus

Dívka se pohnula rychle jako lasička, popadla ho za ruku a natlačila ho do výklenku mezi štůčky bylin a vybělené kosti zvířat, které si nestihl prohlédnout, protože za ním okamžitě práskla dveřmi a nechala ho bezbranného stát v naprosté tmě.

Zatajil dech a zaposlouchal se.

"Cítím lidský pach," poznamenal syčivý hlas.

"Cítíš rybinu," odsekla dívka vzpurně, ale ihned poté nasadila sladký tón: "Jistě jsi unavený, odpočiň si a já ti dám najíst. Zbyla tady polévka. Mám ti nalít?"

Na okamžik bylo ticho a James si už představoval, jak se dveře jeho komůrky hlučně otevírají a on stojí tváří v tvář několika čarodějníkům, démonům, nebo podobným kreaturám, se kterými čarodějnice spolupracují, ale poté se ten hlas ozval znovu.

"Dobře tedy," souhlasil už smírněji a zapředl.

Spřízněnec! pomyslel si v duchu James překvapeně a kousl se rtu, aby odolal pokušení alespoň škvírkou nahlédnout ven a spatřit ho na vlastní oči.

Tvorové ve zvířecí podobě, kteří jsou schopni se měnit na lidskou podobu a slouží čarodějnici jako poslové a důvěrníci nejsou tak vyjímeční (podle jeho mentora ho má každá čarodějnice), ale poznat je od normálních zvířat je prakticky nemožné.

Zajmout živého spřízněnce a odvést ho Campbellovi by mu jistě z tváře smylo ten povýšenecký úsměv, řekl si James pro sebe pobaveně a chvíli si to blaženě představoval, takže přestal vnímat dění venku, dokud nezaslechl zvýšený hlas.

"Přestaň zlobit, Morfee!" napomenula ho a praštila dlaní do stolu.

"Někdo by ti měl říct, že se chováš hloupě," odvětil kocour a rozezleně máchl ocasem, až skoro shodil džbánek s mlékem.

Zatřásla hlavou, až se jí vlasy rozprostřely kolem tváře. "Dej mu šanci."

Jamesovo srdce vynechalo jeden úder: skutečně svěřencovi své matky, kterou sem přišel zabít, svěřila přítomnost člověka v jejím vlastním domě? To by se rovnou mohl vrhnout z toho útesu dolů, než se vydat do rukou celému Sabatu!

Po rychlém zvážení svých možností lehce pootevřel dveře a vyhlédl do místnosti: na malé židli skutečně seděl velký kocour, zcela k nerozeznání od normální toulavé koučky, které vídával na ulicích Londýna ve stínech.

Odlišovaly ho jen velké inteligentní oči, co na něj upíral. "Je to lovec," prohlásil znechuceně lidským hlasem.

"Ty mluvíš!" vyhrkl bez přemýšlení James a zkoumavě si ho prohlédl.

Morfeus se na něj pohrdavě zadíval a znovu se otočil k dívce, která zkroušeně s kajícným pohledem seděla naproti němu.

"Je to hloupý lovec. Takovýhle podomek si myslí, že má proti Morganě šanci? Utrhne mu nohy a připíchne ho na stěnu jako brouka. Samozřejmě, že mluvím," odvětil směrem k Jamesovi. "Jsem totiž spřízněnec velice mocné čarodějky, ty hlupáku."

"Vím, co jsi," řekl James zpola uraženě. "Jen jsem netušil, že tvůj druh může mluvit i ve zvířecí podobě," vysvětlil, ale kocour se zatvářil šokovaně a vycenil zuby.

"Tohle je pro Morfea cilivé téma," zasáhla dívka a nesměle se na Jamese přes džbánek mléka usmála. "Ve skutečnosti je to člověk, ale matka ho kdysi proměnila v kocoura a darovala mu nesmrtelnost, takže..."

"Ponaučení pro tebe," odtušil stále uražený Morfeus a přimhouřil oči do úzkých škvírek, "Morgana nemá smysl pro humor, nesnáší růže a zpěv pod balkónem. Vlastně vše, co jen trochu zavání patetičností. Měl by sis to zapamatovat, kdybys náhodou dostal příležitost k tomu, abys na ni udělal dojem a zachránil si tak krk."

"Dvořit se čarodějce?!" vyhrkl James, ani se nesnažíc otupit svůj tón.

"Beznadějný případ," zamumlal Morfeus a sklonil se k misce neuměle uvařené rybí polévky, ve které plavalo několik šupin a kostí, "neštvi matku proti sobě kvůli takovému fouskovi," dodal směrem k dívce.

"Morfee, prosím!" zaškemrala.

Kocour se koutkem oka na zamračeného Jamese zadíval a škodolibě dost nahlas dodal: "Nebude totiž moc dlouho naživu."

V duchu si James myslel totéž, ale ukázalo se, že ať je Morfeus čímkoliv, věštec očividně není nijak zvlášť dobrý: James totiž stále tvrdošíjně přežíval na slaných mušlích a vývarech z kostí, které vařila ínion ve velkém hrnci nad ohněm.

Po pěti dnech se dostal do očekávání své brzké smrti hladem, ale právě v tu chvíli se na zem před chalupu sneslo krákorající hejno krkavců s proutěnými košíky plnými džbánů s mlékem, smetanou, máslem, pecny chleba, ovocného džemu a různých sladkostí.

Připadali mu svou stavbou těla zcela normální, což mu dcera Morgany potvrdila, ovšem zdálo se, že ona v jejich krákorání a klapání zobáky slyší i slova.

Když se ji na to zeptal, udiveně pootevřela ústa. "Jistě, že mluví!" odvětila nechápavě a podezřívavě se na něj zadívala, protože si myslela, že si z ní dělá legraci. "Ve skutečnosti jsou hodně upovídaní. Ale jsou upřímnější než sojky, protože ty jsou hrozné lhářky!"

Morfeus jeho otázky pobaveně sledoval, i když mu skoro na žádné neodpověděl a neodpustil si uštěpačné poznámky, kdykoliv k tomu dostal sebemenší příležitost.

"Lidé jako je tady náš přítel," vysvětlil dívce se svým typicky protáhlým jízlivým tónem, "jsou hloupí a omezení. Neslyší nic, co nepronášejí jiná lidská ústa. Jsou hluší ke všemu, co neodpovídá jejich představě toho, jak má svět fungovat."

Když ale James uraženě naznačil, že i Morfeus byl podle všeho kdysi stejným člověkem jako on sám, nepromluvil na něj dlouho ani slovo, jen zuřivě syčel kdykoli se dostal do jeho blízkosti.

Jakkoli neurvale se choval k Jamesovi, k dívce byl až láskyplný.

Občas se choval jako mazlivá kočka a nechával se drbat pod bradou; jindy celé hodiny důstojně seděl na stole a shlížel na dívku ležící na břiše před krbem s rukama založenýma pod bradou a vyprávěl jí o historii, umění a matematice tak učeně, že by mu mnozí mentoři Strážců slov mohli jeho sečtělost závidět.

James si všechno, co se tu dělo, zapisoval do deníku v kožených deskách, které dostal od svého mentora k zaznamenání své cesty a nepřestával se divit, co všechno se tu téměř mimoděk dovídá.

Na oplátku dívce vyprávěl o Londýně, koňských povozech a divadlech, dávajíc dobrý pozor na to, aby neprozradil nic, co by Strážcům slov mohlo uškodit.