²TALIE: Čarodějky, jež nemají srdce

KAPITOLA⁰¹ Ínion an medicine

Moherské útesy, Irsko
červen léta Páně 1497

Probudila se z noční můry se zalapáním po dechu.

Všudypřítomná mlha ji zaštípala v nose, když se nadechla chladného vzduchu; zimomřivě si k sobě přitáhla kožešinu, ale přesto se jí mráz usazoval na holé pokožce pod tenkou noční košilí a srážel se v malé kapky na holé kůži.

Nešlo před ním uniknout, protože byl naprosto všude, našel si všechny spáry mezi prkny a vlezl dovnitř bez pozvání.

V tohle roční období mlžný oblak nikoho ze skrovného obyvatelstva nepřekvapil, ale kterýkoli ovčák a sedlák, co měl odvahu usadit se tak blízko útesu zvaného Hlava čarodějnice, se po čase přestal divit úplně všemu, co se v tom okolí dělo.

"Jinak by se totiž člověk musel úplně zbláznit," jak to vrčivým hlasem vysvětlil O'Brien, když se ho ten vytáhlý Angličan zeptal na místní život.

Jako každý jiný v tomhle kraji neměl rád cizince – ostatně kdo si to v dnešní době mohl dovolit – a tak ho spěšně poslal směrem k výčnělku na útesu, kam občas hnal své stádo ovcí (ovšem jen do dostatečně bezpečné vzdálenosti) a kde občas spatřil malou osamocenou boudu.

Zároveň připojil varování: "Můj pes, jako tenhle pesan," řekl O'Brien a pro názornost drzou směsku chlupů s otrhaným uchem, která se mu choulila u nohou slabě kopl, "se nikdy neodváží ani tak daleko, co by sekerou dohodil."

"Skutečně?" odvětil Angličan zdvořile.

Zamžoural na mladíka poloslepýma očima. "Je to tam prokletý," dodal na vysvětlenou a uplivl si, čímž považoval svou lidskou povinnost za ukončenou a obrátil se k němu zády.

James pochopil, že z tohoto irského gentelmana už nic víc nedostane a otočil se směrem, který naznačoval – celý geologický div Moherských útesů by se před ním rozkládal jako na dlani; nebýt té podivné mlhy.

Rozhodl se osmělit a opatrně se na to O'Briena zeptat.

"Mlha?" zopakoval ovčák znechuceně svou tvář nakřivil; znovu si uplivl, tentokrát s větším gustem. "Zatracený mlíko! Žádná mlha!"

Dál něco mumlal mezi zacuchanými vousy, ale James zachytil jen podivná slova irská s chrčivým přízvukem, která připomínala něco jako "medicine" a potom se k jeho úžasu tenhle neoholený zrzavý pohan na konci světa pokřižoval a zadrmolil neumělou modlitbu.

James se s ním ve vší slušnosti rozloučil a vydal se kupředu.

Prostupoval mlhou, až si v některé chvíle vůbec neviděl ani na špičku nosu, ale i když několikrát zakopl a skoro si rozbil kolena a nos, dařilo se mu postupovat po pastvinách vcelku příjemně, až pod sebou konečně měkkýma botama nahmatal kamenitý povrch.

Čím dál šel, tím víc začal pociťovat zvláštní pocit nevolnosti v žaludku a horečnatou touhu se obrátit na úprk a jistě tak v nepropustné mlze najít svůj konec dole pod útesy.

Nahmatal pod košilí amulet a pevně ho stiskl – načerpal z něj potřebnou cílu pokračovat dál tak dlouho, až se před ním mlha rozptýlila a nechala ho zahlédnout malou chaloupku téměř na okraji hlubokého srázu.

S povzdechem stiskl svou vycházkovou hůl s vyřezávanou vlčí hlavou a přešel ke dveřím; zaváhal, zda nemá zaklepat, či je rovnou vyrazit z pantů, ale rozhodl se pro střední cestu a jednoduše je otevřel.

Čekal všelicos – krvavá těla pohřešovaných lidí, vyvržené ovce, spící čarodějnici na lůžku z listí a kamení – ale útulnou domácnost opravdu ne.

Zvláště s malou dívkou sedící na posteli.

Upírala na něj velké zelené oči naprosto beze strachu, snad jen trochu překvapeně, což udivilo zase jeho. "Jmenuji se James," vyrazil ze sebe a nesměle zasunul dýku zpátky do hole. "A ty?"

"Iníon," řekla po chvíli sytým hlasem.

"Jmenuješ se Iníon?"

Dívka pootevřela rty, ale zase je zavřela a trochu se zamračila: neznala slova, kterými by tomuhle podivnému muži s divnou řečí mohla vysvětlit, že ve skutečnosti žádné jméno nemá. "Tak mi říká má matka, když mě oslovuje," řekla nakonec.

"Tvá matka," zopakoval přemýšlivě, "a kde je právě teď?"

Ledabyle pokrčila rameny. "Moc sem nechodí. Posílá zprávy. Duchy, našeptávače."

"Ach tak," vydechl chápavě, ale ve skutečnosti nechápal vůbec nic.

Poznal, že je v domě čarodějnice, kterou ho sem poslali najít a tohle je její dcera, ale co by tady měl dělat, když ji nezastihl? Poděkovat a odejít? Počkat a zabít ji před očima její malé dcery? Zabít je obě?

Jeho mentor mu zcela jasně řekl, že má zavraždit čarodějnici sídlící zde, na Moherských útesech. Ovšem když společně seděli v měkkých křeslech ve vyhřáté místnosti v Londýně, tento úkol zněl mnohem jednodušeji než v divočině na západě Irska.

Campbell si tolik okolků nedělal a jasně mladíkovi řekl, že bez srdce té ježibaby se nemá vracet a raději bídně zhynout pod útesy, protože Strážci slova takové jako on nepotřebují.

Ovšem tohle je dítě, sotva sedmileté.

Bezradně přešlápl z nohy na nohu, když uslyšel skřípot dveří.