His Guardian //CZ

Kill him? Of course.

The Phoenix - Fall Out Boy

„Vstávat! Vstávat! Tohle není cvičení! Všichni z postelí, braňte zámek!," rozléhalo se dlouhou chodbou budovy, kde bydleli vojáci. I přes své rozlámané tělo jsem hned vyskočila. Co se děje? Proč máme bránit zámek?

Vykoukla jsem ze dveří. Na chodbách mezi pokoji pobíhali lidé napůl převlečení do brnění, sháněli zbraně. Všude byl shon, panika se nám ale vyhýbala. Erwin nás na to připravoval. Sousední království se snažilo získat nová území a útočilo na své okolí. Naneštěstí jsme do něj patřili i my.

Ze skříně jsem vyházela brnění a oblékla si ho na pyžamo. Tak rychle, jako dnes, jsem do něj snad nikdy nevklouzla. Na záda jsem si pověsila luk a toulec se šípy, do ruky mi padl meč opřený o zeď a připravená jsem vyběhla ven.

Před budovou na nás čekal Erwin. „...půjde k západnímu křídlu. Vy se budete soustředit na střed a poslední skupina si vezme zahrady." Rozděloval první vojáky, kteří dorazili. Všichni vypadali až děsivě klidně, kromě těch, kteří za sebou neměli ani jednu akci. I já byla maličko nervózní.

„Pane? Ke komu se mám připojit? Neslyšela jsem rozdělení," zeptala jsem se ho, když většina vojáků vyrazila do akce.

„Mám pro tebe speciální úkol, Willow. Jsi rychlá, dokázala bys jim utéct. Najdi jejich vůdce a zbav se ho, pokud možno co nejvíce z dálky. Luk s sebou máš. Bez vůdce by neměli postupovat tak rychle a my budeme schopni zvládnout je."

Polkla jsem. „Mám ho..."

„Zabít? Jistě. Je v tom problém, vojíne?"

„Ne, není," ujistila jsem ho a vyběhla směrem k zámku. Jejich vůdce...jak by mohl vypadat? Určitě bude někde v čele, nejspíš se bude snažit dostat ke královské rodině a povede skupinu těch nejlepších. Což znamená, že nesmím být vidět, za žádnou cenu.

Zámek se zdál daleko jako ještě nikdy. Moje brnění tvořila z části kůže, takže nedělalo takový hluk, ale v tomhle tichu se to zdálo strašlivě hlasité. Čím blíž jsem se ale blížila k zámku, tím víc se ticho vytrácelo a nahrazoval ho bojový ryk a řinčení zbraní. Hned na hlavních schodech ležela tři těla, od kterých se valily potoky krve. Někdo ty tři osoby probodl skrz naskrz. Zvedl se mi žaludek, ale pak jsem si připomněla moji vojenskou výchovu. Ale pochybnosti do mě dál hlodaly. Co když jsem si jenom myslela, že mě nic nerozhodí?

Všechny tyhle myšlenky se ve mně rojily, zatímco jsem vybíhala schody do zámku a vklouzla dovnitř. Ani tahle část se neobešla bez návštěvy smrti. Nedokázala jsem odlišit červený koberec od krví pokrytých dlaždic. Na zemi leželi jak naši vojáci, tak útočníci. Co se to děje? Proč na nás útočí?

Proběhla jsem krvavou změtí těl a vyběhla do vyššího patra. Kde jen může být? Pobíhat po celém zámku nemůžu, musím být rychlá a efektivní. Jedinou, přesně mířenou střelou ho odpravím a moje práce bude vykonána. Stačí zabít jednoho jediného člověka, a splnila jsem úkol. Nechat sobecké úvahy, aby mne pohltily, bylo tak snadné, že jsem jim dala zelenou. Obsadily mou hlavu, ve které teď blikala jedna jediná věta: Zabiješ – přežiješ. Jak prosté.

Podrážky mi čvachtaly po krvi na podlaze. Jsou to jen louže, pomyslela jsem si a přeskakovala je dál. V každém místě dopadu trochu vystříklo a zanechalo na stěně červené cákance.

V dalším místě se chodba rozdělovala. Z jedné byly slyšet kulhavé kroky a nadávky. Vytáhla jsem šíp a připravila se na to, že budu muset střílet, ale zpoza roku se vynořil princ Sebastián, jednou rukou se přidržoval zdi a klel jako smyslů zbavený. Když mě zmerčil, jak na něj mířím nataženým lukem, zasmál se.

„Přišlas mě dorazit?"

Byla jsem zmatená, ale on pokračoval. „Nejsi náhodou jedna z nich? Taky hledáš nějakou Valerii?"

„Valerii?"

„Jejich princeznu. Trpí utkvělou představou, že je tady na zámku," povzdechl si a kulhal blíž ke mně. Nechala jsem luk klesnout a podepřela ho. Drzoun nedrzoun, je to můj nadřízený a já bych mu měla pomoct.

„Proč nejsi v akci?," zeptal se mě.

„Mám speciální úkol."

„Jaký?" Pomalu jsme se rozešli. Musím ho dostat do bezpečí a pak se vrátit. Proč ta královská rodina všechno tak komplikuje?

„Raději se soustřeďte na chození," zasyčela jsem na něj, když asi počtvrté za sebou zakopl. Vypadalo to, že si nemůže na jednu nohu stoupnout. Kdybych ho zavřela do jedné z místností a poradila mu, aby se zabarikádoval, bude to fungovat.

Doufejme.

Opíral jsem se o ni a snažil se nebýt tolik na obtíž. Skupinu vojáků, kteří mě vedli do bezpečí, zlikvidovali útočníci během pěti minut, a když jsem se jim snažil utéct, spadl jsem ze schodů. Kotník to odnesl, ale snad ne tolik, jak se zdálo. Willow mě táhla chodbou a ani na minutku nezpomalila, jako by měla jasně vytyčený cíl, kterého musí dosáhnout.

„Máte klíče od nějakého pokoje?," zeptala se. Obyčejně mi vykání vadilo, ale pro dnešek jsem jedovaté poznámky raději spolkl. Přikývl jsem. Od několika mála pokojů jsem klíče nosil.

„Který je nejblíže?," zeptala se mě znovu.

„Knihovna."

„Kudy?"

Ukázal jsem rovně a ona vykročila ještě rychleji. Postupně jsem s ní skoro srovnal krok, když vtom se za námi ozval bojový pokřik.

Útočníci.

Popotáhla mě za rukáv na znamení, že mám přidat. Co nejvíc jsem se jí snažil vyhovět, tak zoufale jsem si chtěl udržet svůj život. Nepřátelé se blížili, byli slyšet čím dál více.

„Nemá to cenu!," vybuchl jsem, ale ona mi rychle připlácla ruku na pusu a přiložila si prst na rty. Došlo mi, že jsem nás právě prozradil. Řinčení mečů a brnění se blížilo, ale dveře od knihovny už byly na dohled...Prosím, stihněme to!

Za námi se vynořili první vojáci. Willow sáhla po šípu a připravila si luk. Jakmile se přiblížili víc, vypálila jeden šíp a hned i ten druhý a třetí, dokud ti první vojáci nepadli. Maličko se jí třásla ruka, ale už jsme byli skoro tam. Další vlna vojáků, skoro třikrát větší než ta předtím, se na nás začala valit. Willowiny šípy měly ale jen poloviční úspěšnost. Ale dveře už byly doopravdy blízko.

„Jděte sám! Já je zdržím!," zařvala na mě. Někde v hloubi mojí duše se ozval hlásek, který protestoval proti tomu, aby mě bránila dívka, ale strach a pud sebezáchovy vyhrál. Kulhal jsem dál, zatímco ona pálila další a další šípy, a když už měla toulec prázdný, pustila se do vojáků mečem. Nedovolila ani jednomu projít, zasadila jim spoustu ran a většině jejich se úspěšně vyhnula. Na tváři měla zuřivý výraz, sekala do lidí jako do dřeva.

Konečně jsem byl u dveří. Z kapsy jsem vytřásl svazeček klíčů a začal zkoušet, který se bude hodit do zámku. Willow se ocitla v obklíčení, bylo jich na ni příliš. Jako by mi štěstí přálo, hned třetí klíč padl do zámku jak ulitý. Otevřel jsem dveře a podíval se po ní. Všimla si toho.

„Zmizte!," zakřičela. Vklouzl jsem dovnitř a zavřel dveře. Zvuk otáčení klíče ale zanikl v jejím bolestném jekotu.

AN/

No jasně, ještě není ani polovina příběhu a já už zase musím postavit hlavní hrdinku do smrtelné situace :D no, co si myslíte, že se stalo? Chci slyšet vaše tipy :D jinak, děkuji za votes a views :O příběh je na světě sotva tři dny a už máme přes 100 views :D děkuju, děkuju, děkuju!