His Guardian //CZ

I want to help you!

This Is War - 30 Seconds To Mars

V hlavě mi začala blikat varovná světýlka hned, jak jsem si všimla kouře. Byl až podezřele blízko paláci. A když jsme dojeli o trochu blíž, nebylo pochyb, co vlastně hoří. Pobídla jsem Morticii k trysku a doufala, že nejedu pozdě. Brzo jsem za sebou uslyšela dusot Falcových kopyt. Sebastián mě doháněl. Koně pochopili, že tohle není hra a není čas se předhánět. Letěli jako vítr směrem k zámku. Vzduch se pomalu plnil štiplavým zápachem, čím blíž jsme se dostávali. Hned za lesem, kde se rozprostírala nevelká pláň vedoucí k zámku, se nám naskytl úplný pohled na tu hrůzu. Měla jsem pravdu, část jednoho křídla byla v plamenech. Kromě toho stoupal kouř ještě od kasáren. Všechno se ve mně sevřelo. Kasárny nemůžou lehnout popelem! Je to můj domov!

Kopyta koní ukrajovala velké kusy z prašné cesty pod námi, ale mně se to pořád nezdálo dost. Nutila jsem Morticii do rychlejšího tempa, dokud jsem se nedostala k jedné z bran na pozemky paláce. Sesedla jsem, ale pak mě napadlo, co si vlastně teď počnu s Morticií? Sebastián jako by mi rozuměl, vzal mi otěže z rukou.

„Postarám se o ně a pak tě najdu," řekl pevně. Přikývla jsem a branou vklouzla dovnitř. A tam panoval chaos.

Vojáci i služební pobíhali všude kolem a snažili se nosit dost vody na to, aby byl požár uhašen. Část stráží bojovala se skupinou mužů. Každý z nich měl na rameni nášivku erbu Solesie. Jsou tu zase. Přišli nás dorazit.

Zamíchala jsem se do té vřavy a snažila se proplést davem. Jeden ze Solesijských mužů se po mě ohnal, když jsem probíhala kolem, a tak mi ruka okamžitě vystřelila k pasu. S hrůzou jsem si uvědomila, že nemám meč. Než jsme odjeli, nechala jsem si ho v pokoji, jelikož mě nenapadlo, že ho budu potřebovat. Zaklela jsem a vyhnula se ráně, která by mi za normálních okolností vykloubila rameno. S pohledem upřeným ke kasárnám jsem se vyhýbala panikařícím lidem a snažila se co nejrychleji dostat do svého pokoje. Beze zbraně to nebyla úplná pohodička, několikrát jsem musela použít špinavý trik, abych vůbec prošla. Do nosu se mi vkrádal nepříjemný zápach kouře. Přitiskla jsem si k němu ruku a pokračovala rychle dál.

Před dveřmi do ubytovny jsem se zastavila. Několik sloužících a vojáků pomáhalo uvíznutým ven. To vysvětlovalo, proč bylo předtím stráží tak málo.

„Nedostanete se ven!" křikl po mně jeden z pomáhajících, když jsem vbíhala dovnitř. Neobtěžovala jsem se mu odpovědět, nohy mě nesly chodbou až k mému pokoji, spíše po paměti než podle zraku, neboť budova byla celá zahalená kouřem. Hořelo skoro všechno, co mohlo. Na zemi ležela spousta harampádí, které tam někdo nanosil ze zřejmého důvodu – palivo. Židle, špalky, stoly, cokoli ze dřeva se povalovalo okolo a čekalo na stravující jazyky ohně. Z pokojů sem tam vybíhali ti, co se snažili zachránit co nejvíce. Jeden z nich nesl v ruce můj medailonek. Sáhla jsem si na krk. Copak jsem si ho ráno zapomněla vzít, když jsem vstávala? Když ten kluk probíhal okolo mě, vytrhla jsem mu řetízek z rukou.

„Hej! To není tvoje!" osopil se na mě.

„Vypadni odsud, než se tu udusíš!" vyštěkla jsem nepříliš vlídným tónem. Probodl mě nepřátelským pohledem, ale pokračoval dál a já také. Konečně jsem zahnula do krátké chodbičky, na jejímž konci se nacházel můj pokoj. Tahle část se nezdála příliš zasažená ohněm, což bylo jedině dobře pro mě. Vtrhla jsem dovnitř jako velká voda. I když tu nic nehořelo, pokoj byl plný šedivého kouře. Špatně se mi v něm hledalo, a když jsem konečně nahmatala ozdobnou rukojeť Erwinova meče, zaslechla jsem třísknutí dveří. Poslepu jsem se k nim vrhla a zalomcovala jimi.