His Guardian //CZ

You're home.

Hymn For The Missing - Red

(pozn. doporučuji pustit, až to začne být sentimentální :D)

„Pořád nic neřekla?" zeptal jsem se strážného, který hlídal před Lissinou celou. Ten večer, kdy se mě pokusila uškrtit, jsem odešel co nejrychleji a snažil se na ni zapomenout, ale nenechalo mě to spát. Proč by Harold někoho posílal k nám do Éonie, když ještě nemá dobytou ani Solesiu? A proč z toho vynechali zrovna Lissu?

„Nic, vaše výsosti. Od včerejška jen sedí a zírá do zdi. Netuším, co se s ní děje."

Kousl jsem se do tváře. Nebýt mě, mohla by se Lissa chovat víceméně normálně. Modřiny na krku jsem skryl vysokým límcem a nikdo nic nepoznal, ale ona se od rána chovala apaticky a odmítala jíst. Neodpovídala na otázky a upírala pohled na zeď, celý den na to samé místo, otočená zády k mřížím. Ramena měla otlačená, jak se včera snažila na mě dosáhnout skrz mezery. Alberto přísahal, že nic nepoví, ale když jsem ji tam tak viděl, měl jsem nutkání vyjít s pravdou ven. Bylo mi jí líto, ale na druhou stranu se mě pokusila zabít. I když to byla moje vina...

Jsem nepředstavitelný idiot.

Odešel jsem z podzemí a vydal se do knihovny, kde jsem teď trávil spoustu času. Nemělo to nic společného se studiem, pokoušel jsem se jen zabít čas, než se Willow vrátí.

Willow...Při vzpomínce na to, co jsem jí řekl, mě bodlo u srdce. Až pozdě jsem si uvědomil, že jsem to přehnal, ale ona mě tak vytáčí! Ale to, jak odcházela a ani jednou se neotočila, hrdá jako páv, to mě dostalo. Vím, že jí to muselo ublížit. Ale to bylo v tu chvíli mým cílem. Co nejvíce ji ranit.

Už jsem říkal, že jsem idiot?

Dokulhal jsem se až do knihovny a svalil se do křesla. Odhodil jsem hůl někam mezi police a hned si za to spílal, protože to znamenalo hodně bolestivé belhání se pro ni. Alberto už věděl, kde mě najde, a asi o půl hodiny později mi přinesl čaj a sušenky. Zíral jsem do knihy a snažil se soustředit na písmena, ale on pořád stál vedle mě a tvářil se nervózně. Sebral jsem z tácu sušenku a hodil ji po něm.

Trefila ho do čela. „Princi!"

„Dej si jí," zašklebil jsem se. „Asi ti chybí cukr."

S povzdechem ji strčil do úst. Jeho výraz ale přetrvával. Poklepal jsem na křeslo vedle sebe a vyzval ho, aby si sednul.

„Tak co se děje?"

Vypadal zaskočeně. „Co by se mělo dít?"

„Poznám, když je s tebou něco v nepořádku."

Mírně si povzdechl. „Dnes ráno jsem se to dozvěděl, ale nevěděl jsem, jak vám to říct..." Jeho hlas zněl přiškrceně a tence. Začala ve mně klíčit nejistota.

„Alberto," zvýšil jsem hlas. „co se stalo?"

Pohrával si se svými rukavicemi, stahoval si je z rukou a zase natahoval. „Oddíl, který měl prorazit hranice...se nevrátil."

Polil mě ledový pot. Pokud se nevrátili, nemohou potvrdit, že osvobozovací jednotka, do které Willow patřila, úspěšně překročila hranice. Mohlo se stát cokoli. Možná, že měl Louis pravdu.

„Ani jeden?" zeptal jsem se tiše. Alberto zavrtěl hlavou. Popadl jsem hůl, kterou mi znovu přinesl, a začal se belhat pryč.

„Kam jdete?"