His Guardian //CZ

You can keep your promise.

It Has Begun - Starset

Ztuhla mi krev v žilách. Sebastián se ještě nevrátil. Je možné, že by ten výkřik...

Ne.

Není jeho.

Sebastián jen trucuje.

Ale moje přesvědčovací schopnosti byly mizerné. „Nikam nechoď," nařídila jsem Zacahrymu a sama se rozběhla směrem, kudy odešel ten tvrdohlavý princ.

„Jako bych měl kam," zaslechla jsem ještě, ale to nestálo za mou pozornost. Všechny mé myšlenky se teď točily kolem jednoho jediného člověka. Mohlo se mu něco stát, možná to křičel doopravdy on.

Při vzpomínce na dnešní ráno se mi oči zalily slzami. Jestli se mu něco stalo, nikdy si tu hádku neodpustím. Proč jsem mu prostě nemohla povědět, co k němu cítím? Co když se to teď nikdy nedozví?

V lese panovalo šero a špatná viditelnost zhoršovala hledání. Kdykoli se zdálo, že jsem mezi stromy zahlédla odlesk světlých vlasů, ve skutečnosti to byl jenom zbloudilý paprsek zapadajícího slunce. Za chvíli se schová úplně a bude tma taková, že neuvidím ani na krok. Musím ho najít rychle, nebo se nezvládnu vrátit ani já.

„Sebastiáne! Sebastiáne!" křičela jsem. Můj hlas se rozléhal po lese, ale nepřicházela žádná odezva. Meč zavěšený na mém opasku mě nepříjemně bouchal do nohy, když jsem běžela. Kolem mě se míhaly stromy a keře jako rozmazané šmouhy, já jen dávala pozor, jestli nezahlédnu ty pískové vlasy prince. Ale po něm jako by se slehla zem.

Přeskočila jsem pařez a utíkala dál, ale nebylo už to příliš daleko? Dokážu se vrátit do setmění?

Zatnula jsem zuby. „Do háje!" vykřikla jsem a praštila pěstí do stromu rostoucího vedle místa, kde jsem stála. Kůra se mi zabořila do kůže, a když jsem ruku odtáhla, uviděla jsem zarudlé otisky stromu.

Slunce ještě víc kleslo. Už bych se měla vrátit. Ale jak bych mohla, když jsem ještě nenašla Sebastiána? Ohlédla jsem se směrem k tábořišti. Mezi stromy jsem nedokázala vůbec nic rozeznat. Musím si pospíšit.

Ale po několika minutách pobíhání po lese se ještě víc setmělo, a princ pořád nikde. Kde jen může být? Z očí mi uniklo pár neposedných slz, které jsem vztekle setřela.

„Sebastiáne! Ty zatracenej malej drzej švábe, ukaž se konečně!" zařvala jsem tak nahlas, že to musel slyšet i Zachary. Z hrdla se mi vydral vzlyk a já se svezla po kůře stromu až na zem. Zabořila jsem hlavu do dlaní. Celou mě naplňovalo zoufalství. Nedokážu ho najít, a teď už se ani vrátit k Zacharymu. Budu tu muset počkat přes noc a ráno najít cestu zpátky.

Ramena se mi otřásala pláčem. Bůhvíproč jsem si vzpomněla na den, kdy mě udělali princovou osobní ochránkyní.

„Jenom díky téhle dívce naše království nepřišlo o korunního prince a já nepřišla o syna. Děkujeme ti, Willow," promluvila královna v mé hlavě. I když se mě pokusila zavřít do vězení, byly časy, kdy mi věřila, že ochráním jejího syna. Nevím, jestli to tak cítí i teď, ale jedno bylo jisté. Zklamala jsem ji.

Nedaleko ode mě zapraskaly větvičky. S hlavou v dlaních jsem ztuhla. Nějaké zvíře? Když se nebudu hýbat, mělo by mě nechat na pokoji. Ale co když nás tu našli solesijští? Zahlodal ve mně osten strachu.

A pak – kroky. Mířily ke mně. A rozhodně byly lidské. Zadržela jsem dech, jako by mi to mohlo pomoct. Ten člověk už byl tak blízko, že jsem dokázala slyšet i jeho dech, když jsem se pořádně soustředila. V hlavě jsem měla neskutečný zmatek, myšlenky pádily jedna přes druhou a nedokázala jsem je uspořádat.