His Guardian //CZ

Problems in heaven?

Grenade - Bruno Mars

Ponořil jsem ruku do vody, abych naplnil placatku. Obklopil mě chlad, i když svítilo slunce, řeka byla ledová. Jak si v tom mohla Willow bez mrknutí oka umýt obličej? Sotva se nádoba naplnila, spěšně jsem ji vytáhl a zašrouboval. V téhle chvíli mi dost chyběla teplá voda.

Otočil jsem se na Willow a chtěl jí podat placatku, ale moje ruka se zarazila ve vzduchu. Willow se na mě dívala s očima doširoka rozevřenýma a povolenými ústy.

„Děje se něco?" zeptal jsem se udiveně. Zatřásla hlavou a do obličeje se jí vrátil normální výraz. Odvrátila pohled a zadívala se někam za mě.

„Nic. Jen jsem si něco uvědomila," pronesla maličko zastřeným hlasem. Pak se zvedla a sebrala mi placatku z ruky. „Měl by sis umýt obličej, nebo Zachary pozná, že's brečel."

Zašklebil jsem se při pomyšlení, že bych si měl opláchnout tváře něčím tak studeným, jako byla voda v řece. Ale copak jsem mohl nechat Zacharyho, aby se mi smál? Otočil jsem se zpátky k řece a rychle, doslova bleskově, jsem si vodou protřel oči. Studilo to jako čert.

Spěšně jsem si otřel obličej do košile. Willow už kráčela směrem, odkud jsme přišli.

„Počkej!" zakřičel jsem na ni. Ani se neotočila, jen pokračovala dál. Doběhl jsem ji.

„To neslyšíš?"

„Jen jsem myslela, že bychom se už neměli zdržovat." Její tón byl naprosto lhostejný. S kamenným výrazem kráčela cestou a ani jednou se na mě nepodívala.

Nahmatal jsem její dlaň a pokusil se ji vzít za ruku, ale vysmekla se mi. „Co to děláš?!"

Pokrčil jsem rameny. „Jen jsem si myslel, že dokud nedojdeme k Zacharymu, mohli bychom se držet za ruce."

„A kdo ti řekl, že o to mám zájem?" obořila se na mě a konečně se mi podívala do obličeje, příliš rychle ale uhnula očima. Nemyslela to vážně, ale i tak to zabolelo. Myslel jsem, že to u té řeky znamenalo něco pro nás oba, tak proč se teď odvrací? A proč jsem ji v některých chvílích schopný přečíst jako knihu, a jindy zase ne?

Bez přemýšlení jsem ji znovu popadl za ruku, tentokrát za zápěstí, aby se nemohla vykroutit. Pokusila se mě praštit do prsou, ale uvěznil jsem i její druhou ruku sevřenou v pěst. Placatka jí vypadla z ruky.

„Pusť mě! Na tohle není čas!"

„Právě, že je'. Sama mě peskuješ, abych se choval jako dřív, ale tvoje povaha se mění jako počasí. Jsem z tebe zmatený. Před chvíli jsem si myslel, že to pro tebe znamenalo stejně jako pro mě, ale teď se snažíš se zase uzavřít do sebe. Dost mizerně, musím dodat," pronesl jsem s úšklebkem na tváři. Probodávala mě rozzlobeným pohledem.

„Není na to čas," zopakovala znova a pokusila se odtáhnout, ale jen jsem zesílil sevření. „Proč si vůbec myslíš, že bych to pro mě něco mělo znamenat? A i kdyby, proč bych ti to měla říkat?" osopila se na mě.

„Protože jestli to pro tebe nic neznamenalo, tak už se tě nikdy v životě nepokusím políbit. Nemám zájem ztrácet čas s někým, kdo o mě nestojí." Můj hlas byl pevný, ale tak nějak jsem se obával její odpovědi. Pokud se v ní pletu a doopravdy to pro ni byl jen polibek bez citů, stejně jako všechny ty předtím, nechci to vědět.