His Guardian //CZ

Are you ready?

Pompeii - Bastille

Nabírala jsem lžící polévku, která se v mých ústech měnila na vodu – stejně bez chuti. Nějak jsem nemohla žádnému jídlu přijít na chuť, zvlášť když se na mě upíraly téměř všechny oči v místnosti. Po tréninku trvajícím až do poledne, byl čas se jít naobědvat, a protože jsem nesnídala, můj žaludek o to přímo prosil. Teď ale odmítal cokoli pozřít a neposlouchal moje domluvy.

Povzdechla jsem si a chystala se rychle dojíst zbytek svého oběda, když v tom se ve dveřích jídelny objevil Sebastián. Rozhlédl se a našel mě pohledem. Pokynul mi, abych rychle přišla za ním, a zmizel za dveře.

Vstala jsem a nedojedené jídlo odnášela zpět ke kuchařkám. Však on se najde někdo, kdo to za mě sní. Cestou ke dveřím mě jeden z vojáků popadl za předloktí. Pohledem jsem mu naznačila, že ze sebe má rychle vymáčknout, co potřebuje.

On se ale jen zachechtal. „Cos musela udělat, aby tě pustil?"

Na tváři se mi objevil zmatený výraz. „Prosím?"

„Co po tobě princ chtěl za to, že tě osvobodil. Jen mi prosím tě neříkej, že to udělal jen tak z dobroty srdce."

„To není tvoje věc," pronesla jsem. I když nebyla pravda, že za to Sebastián něco chtěl, nemusí čmuchat tam, kde nemá.

„Stydíš se o tom mluvit? Jen povídej, přece se tu všichni známe," zasyčel posměšně. Z několika koutů jídelny se ozval smích. Začínala mě bolet ruka v místě, kde ji silně tiskl.

Vytrhla jsem se mu. „Jestli si myslíš, že bych se k něčemu takovému snížila, jsi na omylu. Jsem voják, ne lehká holka. A být tebou, dám si pozor na pusu, nebo ti ji ráda sama zavřu."

Postavil se. Když neseděl, docela nade mnou čněl. Potlačila jsem chuť polknout a vytrvale jsem mu zírala do očí.

„Jsi moc drzá, možná bychom ti měli přistřihnout křídla, co, chlapi?" řekl a dost nevybíravě mě popadl i za druhou ruku. Jídelnou se rozlehlo pár souhlasných výkřiků.

„Nesahej na mě," vrčela jsem, ale držel mě až příliš pevně.

„Myslíš, že ti vražda projde jen tak, když si párkrát pohraješ s princátkem? Ještě jsme tu my. A požadujeme spravedlnost pro všechny."

Z jeho slov se mi udělalo zle. Myslí si, že Sebastiána využívám, abych neskončila za mřížemi. Trhla jsem rukama, ale jako bych se snažila rozbít skálu. Voják nepovolil ani o trochu. Zbývala jediná možnost.

Prudce jsem vykopla kolenem a zasáhla přesně to citlivé místo. Muž bolestně zaskučel, pustil mě a v předklonu se chytil za rozkrok.

„Říkala jsem ti, že by sis měl dávat pozor," prohodila jsem a rychle vyběhla z jídelny, než se mohlo stát ještě něco.

Sebastián čekal venku před jídelnou. Opíral se o strom a jednou rukou otrhával listy z nízké větve.

„Co ti tak dlouho trvalo?" zeptal se, když mě uviděl vycházet ven. Mávla jsem rukou.

„Jen pár všetečných chlapů. Nic zvláštního."

„Opravdu?"

„Jistě." Spojila jsem ruce za zády. Snad si nevšimne zčervenalých míst po vojákově stisku, než zmizí.

Podezíravě se na mě podíval, ale rozhodl se nechat to být. Místo toho mi pod nos strčil deník jeho otce, který měl předtím zastrčený za pasem.