His Guardian //CZ

One to nil, Sebastian.

Voodoo Doll - 5 Second of Summer

„Přines mi něco k jídlu, mám na něco chuť."

Zaskřípala jsem zuby a ruka mi zacukala směrem k meči za opaskem.

„Nejsem vaše služka, ale ochránce," zasyčela jsem. Princ mě drze sledoval a houpal se na židli. Světlé oči měl přivřené, jako by jen čekal, kdy vybuchnu. Ten zmetek mě provokuje!

Už to jsou tři dny, kdy mi král s královnou nabídli být jeho osobním strážcem. Nechtělo se mi do toho, ale královnin prosebný výraz mě přesvědčil. Doopravdy se o svého syna bála, a já se postarám, aby se mu nic nestalo. Koneckonců, až bude bezprostřední nebezpečí zažehnáno, nebude už mě potřeba a vrátím se do armády. Moje soužití se Sebastiánem ale není vůbec snadné. Hned po tom, co král seskupení před palácem rozpustil, se okamžitě vytratil, zřejmě doufal, že nabídku nepřijmu. Když se k němu dostala zpráva, která říkala úplný opak, připravil mi peklo. Choval se ke mně jako ke spodině, utíkal ze zámku a urážel mě. Už jsem začínala své práce litovat, ale pak mi došlo, že přesně to on chce. Teď už nešlo jen o přání vladařů, tohle byla osobní záležitost. Nenechám se otrávit takovým sprostým děckem jako je on, dokážu mu, že se mě nezbaví.

Tím jsem ovšem nevěděla, k čemu jsem se to právě odsoudila.

„Dojdi mi pro to jídlo."

„Co takhle prosím, vaše královská milosti?" štěkla jsem po něm jedovatě.

„Řeknu to naposledy," řekl a vstal ze židle. Byl oproti mně vyšší skoro hlavul a mě strašně štvalo, že se na něj musím dívat se zakloněnou hlavou. „Laskavě mi přines jídlo, nebo budu nepříjemný." Jeho hlas zněl sice hrozivě, ale všechno ve mně se zmítalo touhou vrazit mu pěst do žaludku. Díval se mi do očí a já mu jeho pohled oplácela. Byl to souboj. Kdo uhne očima první, prohrává.

„Slyšelas mě?" zeptal se tiše.

„Samozřejmě, princi," procedila jsem mezi zuby a otočila se na podpatku. Když se za mnou zavíraly dveře, jeho vítězný smích mě bodl do uší. Já ho nemůžu vystát!

„Sakra!" zaúpěla jsem vztekle a kopla do stěny, o moc to ale můj hněv neutišilo. Potřebovala jsem někoho, komu budu moct natlouct tak, že bude muset na ošetřovnu. Bohužel, trénink mám omezený, jak kvůli ruce, tak i kvůli své současné práci.

V kuchyni pracovaly i některé ze služek, které mě vychovaly. Když mě tam zmerčily, hned se jako kvočny seběhly okolo mě a začaly jedna přes druhou povykovat.

„Panebože, Willow, tys ale vyrostla!"

„Ty máš tak dlouhé vlasy, zlatíčko!"

„Jsi úplná hora svalů!"

„Nemáš hlad?"

Se smíchem jsem odpovídala na všechny jejich otázky, než se ke mně jedna naklonila a vzala do ruky oválný zlatý medailonek, který mi byl ještě pořád dost dlouhý.

„Pořád ještě ho nosíš?"

„No jo," pousmála jsem se. „Mám v něm i ten papírek." Otevřela jsem šperk a vyndala z něj jednoduchý kousek papíru ukrývající ozdobně napsané jméno Willow. Nic víc medailonek neobsahoval. Pohladila jsem prsty útržek a pak ho schovala zpět.

„Copak tě sem přivádí, drahoušku?" optala se Margaret, kterou jsem měla ze všech nejraději.

„Princ má na něco chuť a přikázal mi, abych mu něco donesla."