His Guardian //CZ

No more tears.

The Fire - Kina Grannis

Odtáhl se ode mě, ale já pořád cítila dotyky jeho hebkých rtů všude po svém krku. Tak málo chybělo a podlehla bych! Měla bych se zlepšit v sebeovládání...

Sebastián se tvářil rozmrzele. Sebral z podlahy svíci a pokračoval dál, já se držela asi tři kroky za ním. Tiše si opakoval, kdy má zatočit a kudy musí jít rovně, skoro to vypadalo, že zná cestu zpaměti. A možná, že ano.

Nešli jsme daleko, zanedlouho odbočil do úzké uličky, na jejímž konci byly do zdi vsazené dřevěné bytelné dveře. Úlevně si oddechl.

„Dámy první," řekl, když je otvíral. Kysele jsem se na něj zašklebila a překročila vysoký práh. Sebastián sfoukl svíci a postavil ji vedle dveří. Těžké dveře se s prásknutím zavřely a my zůstali stát venku, zalití slunečním světlem.

„Kde jsme? Nikdy jsem tu nebyla."

Udiveně se na mě zahleděl. „Tys nikdy nebyla u skleníků?"

„Ne," zavrtěla jsem hlavou. Jako malá jsem si hrávala v zahradě, ale nikdy jsem nezavítala až do nejzazších koutů, kde skleníky stály. A navíc mě to velmi brzo přestalo bavit. Když nemáte žádného kamaráda, brzo vás přejde chuť si hrát.

„Někdy tě tam vezmu," prohlásil. „A teď bys mi mohla konečně říct, proč jsme utíkali."

„Nemohli jsme tam zůstat. Podezřívali by nás, že jsme ji zabili."

Odfrkl si. „Myslíš, že by někdo podezříval mě? Prince?"

„Tebe možná ne, ale co já?"

„Dosvědčil bych, že's nic neprovedla."

Povzdechla jsem si. „Takhle to nefunguje, Sebastiáne. Lidé potřebují mít viníka. Tebe by nechali z obliga, protože jsi urozeného původu, ale obyčejnou holku jako já by předhodili na pranýř bez jakéhokoli výslechu. Stačí, že jsem tam v tu chvíli byla."

Zavrtěl hlavou. „Nevěřím ti."

„Pro mě za mě, nevěř si. Já v tom vyrůstala, na to nezapomínej."

Společně jsme vykročili k zámku. Sebastián šel s hlavou vysoko zdviženou, ale já se nemohla zbavit pocitu, že pokud někdo zjistí, že jsem tam byla, nedopadne to dobře. Ale doufala jsem, že Sebastiánova přítomnost bude něco znamenat.

Sotva jsme ale došli dost blízko k zámku, okamžitě nás upoutal ten vzruch okolo. Vojáci pobíhali po celém prostranství a něco...někoho hledali. Jeden z nich si nás všimnul a mávl na nás. Když přiběhl, stručně nám sdělil, že se mám dostavit před krále. Zatrnulo mi. Je nemožné, že by to bylo kvůli Lisse...ne?

„Uklidni se. Jdu tam s tebou," zašeptal Sebastián a stiskl mi předloktí. Ten dotyk jako by mi vlil novou sílu do těla. Narovnala jsem se. K úplnému nabytí kuráže mi chyběla tíha opasku s mečem, ale poloviční mi bude daleko stačit. Společně jsme vešli do zámku, proplétali se chodbami až ke králově pracovně, kde by, podle toho vojáka, měl čekat. Čím víc jsme se ale blížili, tím se moje statečnost zmenšovala a zmenšovala, dokud mě Sebastián nevzal za ruku. Nebylo v tom nic romantického, bylo to čistě konejšivé gesto, kterým mi říkal, že se nemám čeho bát. Vděčně jsem se na něj usmála a on mi úsměv oplatil, v očích měl ale strnulý výraz. Je možné, že se také bojí, co mi král chce?

U dveří pracovny jsem jeho ruku pustila a zaťukala na dveře. Když se ozvalo 'dále', vešla jsem, v závěsu za mnou se držel Sebastián.

„Posaď se, Willow," řekl král okamžitě, bez pozdravu nebo toho, aby vzhlédl od papírů, které podepisoval. Posadila jsem se na židli naproti němu a Sebastián se o ni přel. V té chvíli vladař konečně zvedl zrak. Když uviděl Sebastiána, vydal nespokojený zvuk.