His Guardian //CZ

The palace is not a safe place anymore.

This Is Gospel - Panic! At The Disco

Okamžitě jsem vyskočil. První, co mě napadlo, bylo, že ten někdo nás s Willow uvidí, pak mi ale došlo, že je zamčeno. Přemohl jsem touhu dokončit to, co jsme měli načato, ale vstal jsem a trochu se upravil.

„Měla bys se sebou něco udělat," ukázal jsem na její zevnějšek poznamenaný předchozím škádlením. „A taky bys asi měla vstát z té postele."

Přikývla a vstala. Rukama si prohrábla rozcuchané vlasy a přešla ke dveřím, aby otevřela. Jelikož jí oblečení shořelo, spala jednoduše v tom, co měla na sobě, i když zaváněla kouřem. Nevymlouval jsem jí to, v tu chvíli jsem to popravdě ani moc nevnímal. V noci mi ale ten štiplavý pach připomínal události předešlého dne a přiživoval tak zlé sny, které se mi zdály.

Willow odemkla a otevřela dveře. Za nimi stál jeden ze strážných.

„Princi!" vybafl bez pozdravu. Bylo na něm vidět, že běžel. Tváře měl zardělé a prudce oddechoval. „Jde o toho zajatce."

Hned jsem zpozorněl. „Co chce?"

„Teď už nic," zavrtěl strážný hlavou. „Ráno jsme ho našli mrtvého v cele."

Zamrazilo mě. Úplně jsem viděl, jak se Willow napjala.

„Jak zemřel?" otázala se tiše a přemýšlivě.

„Oběsil se."

Willow pokývala hlavou, jako by se jí spojily v hlavě dva fakty, a pak strážnému řekla, že se přijde na tělo podívat, aby ho nechali tak, jak je. Strážný se na ni udiveně podíval, ale proti její autoritě nic nezmohl. Poslušně odkráčel zpátky do věznic.

Ona odkráčela do koupelny, jen aby se za pár minut vrátila s vlasy perfektně staženými do drdolu. Upevnila si na opasek meč, který stál opřený o pohovku, a pak na mě pohlédla s očekáváním v očích.

„Jdeš? Nebo tě nezajímá, jak ho zabili?"

Rychle jsem se převlékl a pospíšil si za ní. Zamračila se na mě, jako bych ji brzdil v něčem na smrt důležitém. Vždyť by ho přece stejně čekala poprava, ne?

To samé jsem taky prohlásil. „To jsi vážně tak zabedněný, nebo nevidíš tu spojitost?" zeptala se nevěřícně a povytáhla jedno obočí. „Není ti divné, že ho našli oběšeného zhruba týden po tom, co se oběsila Lissa? To nebude náhoda."

„Ale mohla by být. Náhody se přece stávají."

„Ale ne tak očividné."

Po zbytek cesty odmítala říct byť jen slovo, a já byl také zticha. Přemýšlel jsem nad jejími slovy. Co když se doopravdy nezabil sám? Vážně se tu objevil někdo, kdo vraždí vězně a psance? Co je zač tahle rádoby dobrá duše?

V celách stál celý zástup strážných, hlídali každý kout podzemí. Nejvíce jich bylo u cely, ve které byla před časem uvězněna Lissa, tudíž u té nejzazší. Skoro jsem Willowiny rychlé kroky nestíhal, nelíbilo se mi, že jsem pro ni přítěží, věrným ocáskem, který za ní leze kamkoli. Přidal jsem do kroku, abych se s ní vyrovnal.

Když jsme přišli k cele, můj pohled se rovnou stočil k zmodralé tváři mrtvého. Visel na tom samém místě jako Lissa, okolo krku prostěradlo, prasečí očka vypoulená, tučná, slizká ústa rozevřená v němém výkřiku. Nemohl jsem potlačit tu vlnu sympatií, která mnou proběhla. V duchu jsem děkoval vrahovi, že zbavil svět tak podlého tvora. Na druhou stranu – já jsem chtěl být ten, kdo jeho bídný život ukončí.