His Guardian //CZ

This is not a game, Sebastian!

Castle Of Glass - Linkin Park

Bylo mi jasné, že něco nehraje, hned, jak Sebastián začal zrychlovat krok. Když doběhl ke dveřím cely a přidušeně vyjekl, taky jsem se dala do běhu. To, co jsem považovala za kus hadru přehozený přes mříže, byly kalhoty uvázané do provizorní oprátky, na jejímž konci se houpala Lissa. V obličeji měla modrofialovou barvu a oči zvrácené dozadu postrádaly živý lesk. Přitiskla jsem si dlaň ke rtům, abych zdusila výkřik hrůzy, který se mi na ně dral. Další mrtvý. Před očima mi proběhly tváře všech těch na bojišti. Kdy to skončí? Kolik mrtvých ještě uvidím?

Sebastián si všimnul, že mě pomalu přemáhá šok. „Willow, nedívej se," řekl ostře. Můj pohled byl ale jako přimražený, fixovaný na visící tělo. Lisse z ruky kapala krev a tvořila malou loužičku pod ní. Nehty na druhé ruce měla zkrvavené, jak si jimi rozdrásala předloktí. Sebastián prostrčil ruku mřížemi a otočil mrtvolu k sobě. Při tom pohybu její nohy praštily do mříží a já vykřikla, i když jsem se doopravdy snažila zachovat chladnou hlavu.

„Říkal jsem ti, ať se nedíváš!" vyštěkl na mě. Poslušně jsem se otočila, jelikož mě pohled na tělo přímo bolel a připomínal mi všechno, co jsem si nechtěla pamatovat. Zhluboka jsem dýchala a snažila se uklidnit. Sebastián za mnou přemýšlivě mručel, úplně jsem slyšela, jak mu v hlavě šrotují kolečka. Ale co je na tom k přemýšlení? Zabila se z žalu. Bratr jí chyběl tak moc, že se k němu přidala.

„Sebastiáne?"¨

„No?"

„Děje se něco?"

„Myslíš, že vydržíš ten pohled?" zeptal se opatrně. Když jsem odpověděla kladně, přizval mě, abych se na něco podívala. Lissina sklopená hlava směřovala pohledem přímo na nás, já se ale raději jejímu pohledu vyhýbala. Dech se mi začal zrychlovat. Je to jen tělo, je to jen tělo, je to jen tělo, opakovala jsem si. Ale jak to může být jen tělo? Je to Lissa, znala jsem jí, viděla jsem ji dýchat a mluvit. Dobře, Willow, zapoj fantazii. Představ si, že je to panenka. Rozbitá panenka. Jenom hračka, nic ti neudělá.

I když to nebylo nejmorálnější, přirovnávat mrtvolu k panence, fungovalo to. Maličko jsem se zklidnila a mohla se podívat na to, co mi Sebastián ukazuje. Držel přede mnou Lissinu ruku otočenou předloktím nahoru. Už jsem věděla, co ho tak zajímalo. Ona si nerozdrásala ruku jen tak. Byl to vzkaz.

„Najdi Valerii," četla jsem to kostrbaté písmo vryté do kůže. Kvůli krvi se to špatně četlo, musela jsem po tazích písmen jet prstem, takže když jsem ho dotáhla, jeho špička byla od krve. Sebastián se na mě udiveně díval, celý překvapený, že nepanikařím.

„Proč Valerii?" zeptala jsem se ho.

„Proto sem přece s bratrem přišli – nebo si to alespoň myslela," kývl k visícímu tělu. Odmítala jsem se podívat na její obličej, věděla jsem, že jakmile to udělám, představa panenky se rozplyne jako dým, a já si ji potřebovala udržet co nejdéle.

„Myslíš, že se jí chtěla pomstít? Nebýt jí, její bratr by neměl záminku sem přijít a byl by naživu."

Zavrtěl hlavou. „To si nemyslím. Spíš chtěla dokončit to, kvůli čemu sem přišla."

Nesouhlasila jsem s ním, ale svou teorii jsem si nechala pro sebe. Otřela jsem si prst do kalhot. Na tmavé látce nebylo nic vidět.

Zaslechla jsem kroky a otočila se ke vchodu do podzemí. Vyházel z nich jeden strážný. Okamžitě mě napadlo, že je krajně podezřelé tu jen tak stát. Voják si nás prozatím nevšiml, a tak jsem hrábla po Sebastiánovi a zavlekla ho do vedlejší prázdné cely, v duchu děkujíc Bohu, že se tu neobsazené šatlavy nezamykají.