His Guardian //CZ

I have to go.

Nothing - The Script

Ztěžka jsem dosedla na zem a hodila meč vedle sebe. Kov zařinčel o podlahu tak hlasitě, až se ke mně všichni otočili.

Pokoj se rozdělil na dva tábory. Na jednom konci sídlili přeběhlíci, mezi nimi i já, a ten druhý patřil Haroldovým vojákům, kteří se nerozhodli zběhnout. Nepřátelské strany po sobě vrhaly zlé pohledy, až mě občas zamrazilo. Někdy se dokonce zdálo, že na sebe chtějí zaútočit, ale všichni museli poslouchat rozkazy.

Aniž by mě někdo určoval, všichni zběhlí z nějakého důvodu poslouchali mě. Bylo s nimi sice lehčí pořízení, ale i tak mě to štvalo. Kdo jim dal právo hodit na mě takovou zodpovědnost?

Když se můj dech zklidnil, došlo mi, že bych nejspíš měla dát Sebastiánovi vědět, co se stalo. Jeden z přeběhlíků mi sdělil, že uběhlo sedm minut od chvíle, kdy se lhůta začala počítat. Pořád mi zbývalo ještě dvacet osm minut času, který můžu strávit se Sebastiánem. Může to taky být naposledy.

Vstala jsem, oprášila si neexistující smítka prachu z oblečení, a prošla pokojem až ke dveřím, snažíc se nevnímat suť a mrtvé, co zbyli po předchozím boji. Dokonce i Jonathana na chodbě nechal každý ležet bez povšimnutí. Zdálo se, že Haroldovy vojáky, ať už zrádce či ty nejvěrnější, pohled na mrtvoly vůbec nerozrušuje.

Schody jsem seběhla rychlostí blesku, myslela jsem, že jistojistě spadnu a skutálím se dolů jako sud. Ale ne, schody i já jsme přežili ve zdraví, a já se rozeběhla po chodbě až k poslednímu pokoji. Dveře byly zavřené, a když jsem se pokusila je rozrazit, zastavil mě jejich zámek.

Zabušila jsem na ně. Jak se opovažují mě okrádat o mé drahocenné poslední minuty? „To jsem já, Willow!" křikla jsem tak, aby mě bylo slyšet vevnitř dost zřetelně. Ozvaly se kroky a ze zámku se vysunul klíč. Pohled klíčovou dírkou mi prozradil, že se na mě dívalo jedno velké oko, které bezpochyby pařilo někomu nadmíru krásnému. Musela to být princezna – totiž, Krista.

Jen, co zahlédla mou tvář, vrátila klíč zpět, ten zarachotil, a vzápětí se dveře otevřely. Dívka mě sevřela v náručí, jako bychom se znaly odjakživa.

„Panebože! Myslela jsem, že zemřeš!" vydechla a zesílila stisk. Rozpačitě jsem ji poplácala po zádech.

„Vážně jsem netušila, že ti chtějí provést něco takového, moc se omlouvám. Když mě Archie odváděl sem, všechno mi objasnil. Tedy, nechtěl mi říct, proč, ale pověděl mi, že se tě sir Harold snažil dlouho najít, jen, aby tě mohl sprovodit ze světa. A já to nevěděla a hájila jej! Ach Bože, jsem tak hloupá!" naříkala. Pak se ohlédla k lenošce v rohu místnosti. „A teď nevím, co si mám počít. Jen se na něj podívej!" zvolala, pustila mě a ukázala na lenošku.

Až teď jsem se na ni pořádně podívala. Oproti jejímu tmavému potahu se Sebastiánovy světlé vlasy vyjímaly jako pěst na oko. Měl zavřené oči, jako by spal, ale moc dobře jsem věděla, že by v téhle situaci neusnul.

„Sotva otevřel dveře, upadl do bezvědomí. Netušila jsem, kdo to je, ale potřeboval pomoct, a tak jsem jej dostala až sem...," úpěla dál Krista, zatímco já ji pustila a přešla k princovi. Jeho tvář byla popelavá, ale ne tolik, jako předtím. Nezdálo se však, že by se chystal probudit. Jaká škoda, promarnit to málo mého času, který mi zbyl!

„Udělalas dobře, že's ho vzala dovnitř. Je to princ Éonie, Sebastián. Omluv jeho nezdvořilost, ale okolnosti zapříčinily, že se ti nemohl představit," pokusila jsem se o vtip, ale vystrašená a ustaraná Krista jen roztržitě pokývala hlavou.