His Guardian //CZ

How can you be so sure you'll die?

Swan Song - Set It Off

UPOZORNĚNÍ: Ubezpečte se, že máte dostatek času tohle přelouskat :D má to přes 5000 slov :DD

Když jsem se vrátila do sálu, zbývaly mi právě tři minuty do začátku souboje. Z nějakého důvodu se mi chtělo brečet a vzít nohy na ramena, zmocňovala se mě zvláštní malátnost. Harold je neobyčejně silný, dokázal se mi vyrovnat a dokonce mě i zranil. Já mu, oproti tomu, nedokázala udělat ani jedno škrábnutí. Má výbornou ochranu. K čemu je mi rychlost a síla, když se mu nedokážu dostat k tělu?

Možná jsem měla rychle popadnout Sebastiána a utéct odtud, dokud to šlo. Teď už je pozdě. Mám poloviční šanci, že mě tenhle chlap zabije.

Zatřásla jsem hlavou. Odkud se berou tyhle zaječí myšlenky? Rukou jsem nahmatala meč po svém boku a prsty objala jeho rukojeť.

„Kéž byste tu byl," zašeptala jsem tak tiše, že jsem to slyšela jen já. „Jak jste mohl jen tak umřít a nechat tady všechny ty své žáky? Jak jste tady mohl nechat mě?" pokračovala jsem rozhořčeným tónem. Potichu jsem Erwinovi spílala, ale v podvědomí jsem věděla, že rozmluvy s mrtvými mojí situaci rozhodně nepomohou.

„Ale to je jedno. Stejně se nejspíš brzy uvidíme," pronesla jsem trochu odlehčeně, ale z těch vět přímo odkapávala hořkost.

Jak si můžeš být tak jistá, že zemřeš?

Prudce jsem se nadechla. Hlas v mé hlavě ale pokračoval.

Copak jsem tě ničemu nenaučil? Nikdy se nevzdávej, zabije tě to spíš, než tenhle maník. Jen se na něj podívej, oproti tobě je obrovský. Budeš rychlejší, využij toho. Útoč tak rychle, že se nebude stíhat krýt a dřív nebo později trefíš. Hlavně si pamatuj, že nesmíš zůstat na zemi. A přestaň fňukat, nebo se za tebe ještě začnu stydět.

Bylo to, jako by Erwin stál zdravý a silný, a hlavně živý, znovu přede mnou. Ta slova na mě měla přesně opačný účinek, chtělo se mi plakat ještě víc, neboť jsem tak moc toužila ještě jednou s ním promluvit. I když jsem si byla vědoma toho, že si jeho hlas a jeho slova nejspíš vymýšlí moje podvědomí, stejně jsem byla šťastná. Ale ani jedna slza mi nestačila vyklouznout, všechny jsem je v rychlosti otřela a zbytek vší silou rozmrkala.

Tak je to správně, ozval se znovu jeho hlas chlácholivě

„Co když to nezvládnu?" zašeptala jsem, naštěstí dost daleko od vojáků, jinak by si mysleli, že jsem zešílela.

Nic jiného než vítězství nepřipouštím. To jsi snad zapomněla?

Pousmála jsem se. „Ne. Ale... Budete se mnou?"

Budu.

Tahle jednoduchá věta o jednom slově na mě měla účinek jako jakýsi kouzelný proutek. Rázem se mi vyčistila hlava, srdce mi nebušilo tak hlasitě, jako by se snažilo probít ven z hrudi, a já mohla dýchat volněji. Co na tom, že nejspíš začínám šílet, protože poslouchám hlas v mé hlavě, když můžu mít Erwina zase po svém boku? V duchu jsem si pokusila vybavit jeho obličej, ale bylo to pořád stejné. Některé části jsem už tak moc zapomněla, že místo nich zůstalo prázdné místo. Pořád měl ale ty bystré oči dravce a škleb od ucha k uchu, který míval, když byl se svými žáky spokojený. Pořád to byl Erwin Brown.

Zhluboka jsem se nadechla. Tři minuty uběhly, a já teď viděla tenhle souboj o maličko růžověji. Možná mám poloviční šanci zemřít, ale také poloviční šanci přežít. A toho se budu chytat jako záchranného lana.