His Guardian //CZ

I don't understand anything.

Closer To The Edge - 30 Seconds To Mars

Kde jsem?

Pode mnou je něco rozlitého. Je to lepkavé a páchne jako rez.

Co je to?

Zasténal jsem a pomalu pohnul rukou. Vydalo to nechutný zvuk a mezi prsty jsem ucítil vlhkost. Otevírání očí mě bolelo tak moc, až jsem měl pocit, že se mi hlava rozskočí vedví. Na chvíli jsem měl pocit, že vidím dvojitě, ale po pár zamrkáních se to spravilo. Promnul jsem si rukou čelo, na tváři mi ulpělo několik rudých šmouh. Celá moje dlaň a rukáv byly pokryty krvavou rukavicí. Zděsil jsem se. Proč? Krvácím?

A v tu chvíli jsem zahlédl zhrouceného Jonathana, jak leží tváří na zemi. Jeho obličej byl napůl otočený ke mně, na rtech mu zmrzl mírný úsměv, který už nikdy z jeho tváře nezmizí. Před očima se mi míhaly rychlé výjevy – Zachary, jak bojuje s Willow, já, jak se rozzlobeně vrhám na zrádce, Jonathan s mečem v břiše, Zacharyho podrážka na mé tváři.

To strašlivé poznání mě zastudilo po celém těle. Byli jsme tak moc slepí, že jsme si ho nevšimli, nebo byl tak dobrý ve lhaní a skrývání? A proč jsem to nepoznal? Kdybych byl alespoň o trochu pozornější, tohle by se nemuselo stát.

Namáhavě jsem se vytáhl do sedu. Točila se mi hlava, ale nebyl čas ležet na zemi a čekat, až to přejde. Pohledem za sebe jsem zjistil, že Willow je pryč, dveře, které byly předtím otevřené, teď zůstávaly pevně zavřené jako stráž, přes kterou nic neprojde. Za nimi někdo mluvil, několik mužů, jejich hlasy byly jasně slyšet. Pak se ozval jemný, ženský hlásek, nejspíš něco namítal. Jeden z mužů zakřičel, přes šum v uších jsem ho ale neslyšel.

Opodál ležel nějaký meč, měl jsem ho na dosah ruky, ale nebyl můj. Kam se jen poděl? Hmátl jsem po zbrani a poznal, že je Zacharyho. Musel si vyměnit svůj meč za ten můj, z pochopitelných důvodů – můj byl lepší. Prozatím mi ale ta levná náhražka stačí. Moje prsty nahmataly dřevěnou rukojeť zpevněnou nějakým kovem, obtočily se kolem ní a přitáhly si čepel blíž. Zapřel jsem její špičku do země a s její pomocí se vytáhl na nohy.

Nedokázal jsem se znovu podívat na Jonathana. Něco ve mně mi říkalo, že to věděl – věděl, že nejspíš umře, ale stejně jel s námi. Chtěl se potkat s bratrem? Kdo ví. Teď už je to jedno.

„Děkuju," zašeptal jsem s pohledem upřeným k podlaze. Jako kdybych cítil, jak mi pokládá ruku na rameno a pobízí mě, abych našel Willow a co nejrychleji odsud vypadl.

Nejistě jsem se rozešel, nohy se mi klepaly a motaly, ale nic mě nemohlo zastavit. Došel jsem až ke dveřím a chtěl se o ně potichu opřít a odposlouchávat, ale zradila mě rovnováha a já do nich hlučně vrazil. Hlasy uvnitř utichly. Přiložil jsem ucho na dřevo a pozorně poslouchal.

„..., že se princ vzbudil," zaslechl jsem. „Myslel jsem, že's ho vyřídil."

„Nemyslel jsem, že se probere dřív než za hodinu. Omlouvám se," zněla pokorná odpověď, která byla ale až po okraj naplněná opovržením. Poznal jsem ten hlas. Patřil Zacharymu.

„Budu to brát jako neuposlechnutí rozkazu."

„Měl bych to jít dokončit?"

„Ne. Pošlu tam někoho jiného. Ty," zvolal. Ozvalo se vyjeknutí, jak dotyčný dával najevo, že poslouchá. „Jdi tam a skonči to. Éonie už po dnešku prince nebude potřebovat."